O noci, chráme poklidu a chráme míru,
snů kolébko a rozkoše!
Ty’s ona, kteráž nitro rozryté
a srdce rozpoutané, mysl rozvlánou
a všechny strasti denní,
než slunce vyjde z hor,
vždy vrhne v zapomnění,
o neznám nic, co krašší, než-li zapomníti,
i na radost i na rmuty,
na přátelství a lásku, na sebe; –
vše trvá čas, leč zapomnění říše jest,
jež nikdy nepomíjí,
v níž pranic nevadne
a nic se nerozvíjí...
Však slyš, ó srdce, noc jak skučná, mrazná, burná,
a vůkol všechno spí a sní,
jen Ty ó rci, proč nemáš klid a mír?
Leč Ihostejno, ó srdce, v lásce, v míru žít,
neb hynout bez pomoci –:
jeť každou nocí blíž
vše oné věčné noci...