O liste uvadlý, kéž věděl bys
tu bolesť, jež v mých prsou krouží,
když mysl má se v jaro hrouží,
kde’s pln byl žití, pln’s byl jasu,
a nyní zřím, jak’s změněn během času.
Oh změněn jsi, ach změněn velice!
Tvář tvá, ta není již tak svěží,
je bleda, jak když v sněhu leží,
a šum tvůj není již tak ladný,
je jak ten vichr podzimní, ten vichr chladný!
Ba víc, – já zřím tě, zřím jak klesáš v zem,
jak vír tě nese na svém hávu,
by položil tě v uschlou trávu...
A tu tak divný cit hřmí ve mně,
neb zřím, že prachem jsem a popelem že země!...