O marnosti, ó lidská pýcho...
Zde u mrtvoly dumám tvojí
a myslím na tvé sny a touhy,
na slávu tvou a moc a sílu;
a na mysli tvůj zjev mi tane,
jak záříval ve skvoucím nachu,
než nyní zřím jen hrstku prachu!
A žehnaje tvé chladné čelo,
zřím pod ním oko, kteréž jasně
jak dálná večernice plálo,
zkad lásky sladký žár se linul
a trpký slzí proud se řítil,
než nyní zřím v něm prázdno věčné
tmu noci pusté, nekonečné!
SIz mlhou vidím ony rety,
po kterýchž vzdechů jako vichr
o lásce, mládí, štěstí válo,
na kterýchž dřímlo luzných písní
co vln je v širém, hřmícím moři,
než teď se jeví mému vidu
ty siné rty u věčném klidu!
A ruce, jež se často k výším
od černé země k nebi pnuly,
jež často bohu pohrozily,
když trpký bol a žal je stíhal,
zde nyní leží křížem spjaty,
a zdá se mně, jak za své bědy
by prosit chtěly naposledy...