Než noc se přiblíží a nebe mračna zakryjí,
ty budeš uzavřen a v tobě život bývalý...
Ty pojmeš srdce, ono, které milovalo
a nenávidělo a bojovalo,
jež někdy smutnilo a jindy jásalo; –
leč ty se na nic neptáš, ty je nezkoumáš,
vždyť víš, že život cnosť i hříchy ve svém nitru má,
a proto všem, jenž k tobě jdou, mír věčný dáš...
Však pohleď, povoz již se blíží mračnem pochmurným,
než nikdo za ním nejde, netruchlí ni nepláče.
I stanul. – Rakev vyňata, v hrob položena,
a místo slz, hrud padá množství na ni...
O srdce, srdce, rci, cos asi zavinilo,
že nikdo nejde, aby zalkal za tebou,
by, když ne květy, zemi na tvou rakev naházel; –
či zášti, hněvy lidské ještě za hrob jdou?!
Leč ustaň ptát se, duše má, tak končí život náš...
Patř, povoz již se hnul a černí oři ženou se
po pusté silnici a mizí v prachu,
jenž zvedán vichrem věstí příchod bouře...
Jen srdce ono, ono srdce ledové
snít pod tou vlhkou hroudou bude sny – snů svět,
neb jeho královstvím jest minulosť i budoucnosť,
co mezi oběma – je život, lásky vznět!