Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou,
květ není na ní,
zpěv není na ní,
jen vichrů pláč a vichrů sten...
O poklide, ó štěstí, lásko,
vy nejpestřejší kraje všehomíra,
proč zavřely jste brány přede mnou,
proč přede mnou i za mnou poušť je širá?!
Či ony háje svaté, háje lásky,
v nichž zpěv a radosť
a mír a radosť,
příroda velká stvořila
pro hrstku srdcí vyvolených,
kde v blaženostech nekonečně slastných
jim plynou dnové, léta, věk? –
Ach, proč tak málo můž’ být srdcí šťastných?...
Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou,
květ není na ní,
zpěv není na ní,
jen vichrů pláč a vichrů sten...
O poklide, ó štěstí, lásko,
vy světy, k nimž se všechna srdce vinou,
ó vím, že nikdy nedostoupím vás – –
než pouští dál... Hle, tamo zřít je palmu stinnou!