Za jasných nocí měsíčních a hvězdných,
kdy bílé květy vystřídaly bílý sníh,
já myslím na Tebe, o moře modré,
a prahnu zas po valných vlnách tvých.
Po Tobě rozpínám svou náruč, moře,
jak dítě rozpíná svou náruč po matce,
Tvé vlnobití neděsí mou duši,
Tvým bouřím naslouchám jak dítě pohádce.
A jásavé Tvé písně rozbouřené
jak písně lásky znějí v duši mou,
Tvůj hukot, ropot, neklid, vír a bouře,
v mou duši zní, o moře, tichou modlitbou.
Na neklidných Tvých vlnách, oceáne,
já zneklidněnou duši svoji tišíval,
na vzedmutých Tvých vlnách, moře valné,
já osamocen, opuštěn a sám a sám jsem stál...
Na nepřehledných plochách tmavomodrých
má hrdá duše snila nových písní svět,
za široširé obzory tvé, moře,
má duše smělá vždy si přála zaletět. –
Ó moře tmavozelené a modré,
zda zmítanému srdci mému uvěříš,
že, kdykoliv jsem spatřil Tvoji božskou tvář,
vždy stál jsem Pravdě své i Bohu svému blíž?! – –