MOŘE.

Tak často vzpomínám, o moře valné, kdy poprve jsem uslyšel z Tvých hlubin obrovský Hymnus Tvého propastného nitra, tak bouřného a neklidného nitra,

kdy Hymnus duše Tvé se spojil s Hymnem duše mé! A Hymnus Tvůj zněl velkolepou bouří, zněl jako vichřice, když lesy kácí, a ňadro Tvé se valilo jak hory,

jak hory zelené a nebetyčné, a bouře nitra Tvého burácela s bouří duše mé! Má duše na Tvých vlnách valných, moře, o hučné moře ropotné a burné,

se hrdě nesla do neznámých krajin, má duše lodí válečnou se nesla po vysokých Tvých vlnách, moře zelené! A v propastech mé duše, valné moře,

v závratných propastech mé duše hrdé, se ozývaly nezrozené Písně o Svobodě a Volnosti a Lásce, a nezrozené Symfonie počly klíčit v duši mé!

Za dalekými obzory, o moře, já tušil miliony žen a mužů, jak v hrubých pověrách se potácejí zemí, a slyšel jsem, jak otrocká jim pouta

na rukou umíráčkem zvoní píseň pohřební! Za dalekými obzory, o moře, já tušil města nádherná a veliká, kde člověk v klecích železných a těsných

je vězněn jako zvíře divoké, a do klecí mu metán okoralý chléb! Za dalekými obzory, o moře, já zřel jsem miliony lidských pěstí,

tak hrozně zaťatých a zkrvácených pěstí, jež k hvězdnému se pozvedaly nebi, za revolučních zvuků Písní Vítězných! Za dalekými obzory, o moře,

já zřel jsem trůny utápět se v mlhách, a zřel jsem pustou tmu, jak vládne světu, a kralovati Lež jsem viděl shnilou, a v rukou tyranů jsem viděl meče krvavé!

O moře, rci, proč člověk v poutech hyne, když Tobě přáno svobodně se valit, tak nerušeně, bez okovů, volně, a nespoutaně, jasně hřímat písně,

jež valné Tvoje vlny pějí hvězdám nebeským?! Na obzorech Tvých dalekých, o moře, já vidím vzcházet Nová slavná slunce, jež září svojí pustá srdce lidská

osvětlí Novým Ohněm, velikým a slavným Ohněm, a Láska bratrská a Svoboda svým božským Světlem líbá svět! –