Má milenka má vonný vlas,
má milenka má bílou šíji,
a čím ji častěj’ vidívám,
tím ohnivěji miluji ji!
Já oceán jsem valný zřel
a krajiny jsem spatřil cizí,
však proti zjevu lásky mé
jak každá jiná krása mizí!
V tvář její když se zadívám
a zřím-li snivé oko její,
v mém nitru jaro procitá
a v duši písně lásky znějí.
Ó kéž bych denně patřit moh’
v Tvou čistou tvář – v Tvé oko jasné,
kéž líbat bych směl Tvoje rty,
když na obloze slunce hasne!
A v nocích oněch ropotných,
když bouře ze snů vyruší Tě,
kéž v objetí bys byla mém –
já šeptal bych Ti: Zbožňuji Tě!