Na dalekou pouť jsem vyšel
s prostou holí poutnickou,
na daleké mojí pouti
měl jsem druhem Píseň svou.
Píseň má, jak věrná družka,
věrně šla v mých kročejích,
útěchu má duše ssála
z jejích retů tajemných.
Po moři jsme spolu pluli,
za bouřlivých nocí zlých,
na březích jsme spolu snili
za večerů bezhvězdných.
Na Zelené Hory jasné
vystoupil jsem s Písní svou,
a má družka při západech
líbala tu duši mou. –
Po údolích, hájích vonných
bloudíval jsem s Písní svou, –
častěji však šli jsme spolu
cestou sněhem zavátou...