Stojí lípa osamělá,
nikdo si jí nevšímá,
a jen někdy časně z rána
slunce zář ji objímá.
Stojí lípa osamělá,
větve smutně překlání,
a ten šum těch její listů
je jak v pláči usmání.
Stojí lípa osamělá,
mračen přes ni spěje tlum,
a mně zdá se, že to obraz
jara mládí, lásky dum...