Lásko, božská lásko!
Tolik písní jsem o tobě slyšel,
tolik vzletu, tolik krásy,
ba já slýchal o tobě,
vrcholem žes lidských snův,
velikým žes Bohem spásy!
A tu vezdy v dobách trudu
spěl jsem k tobě se svou lyrou,
k tobě zpěvy mé se nesly,
v nadzemský tvůj hvězdný svět
putoval jsem, Svatá Lásko,
se zlomenou duší sirou...
Moje pouť však byla marná!
Hlas můj letěl jako příval
bez ozvěny, bez ohlasu,
pouze v nocích ropotných
vichr doprovod k mým písním lkal,
o zklamané lásce zpíval.
Marný pláč a marné vzdechy!...
Nepřeješ, si Květe božský,
abych bloudil v lásky luhu,
za hvězd svitu se svou lyrou...
Zdrť mě tedy – vrz mou Píseň v hrob,
nad hrobem však skleň nám duhu! – – –