Na horách vysokých a nedostižných útesech, ty, Králi vzduchu, trůníš sám a žiješ v hrdých snech. Když slunce vychází, tu směle do tváře mu zříš, když slunce v zenitu, tu pyšně k němu zakroužíš.
A svobodná tvá bytost, chce-li hvězdám býti blíž, tvé přání nezná okovů – ty k hvězdám zaletíš. A velké oko tvé, jež září hoří krvavou, jak pohrdavě zemi obzírá, kde lidé v prachu mrou!
My žijem v nesvárech a umíráme v pověrách, a jako slepci ubozí se potácíme v tmách. My jako charé stíny temnou zemí putujem, a nikdo nemá tušení, kam pustou nocí jdem.
Nám pyšní vládcové své ruce kladou na ústa, nás vraždí knížat neláska, a zpupných vládců msta. My jako drobný hmyz hyneme směšně pod trůny, zavírajíce očí svých před leskem koruny.
Nás vězní v klecích železných jak nebezpečnou zvěř, a každá Píseň svobodná jest dána na řetěz. Nám rozletět se brání ke Svobodným Výsotám, kde člověk volné duši své by vládnout mohl sám.
My rodíme se jako červi v prachu – v prachu mřem, a od kolébky k hrobu v těžkých poutech jdem! – – Leč ty, ó králi vzduchu, nikým, ničím nespoután, vesmírem letíš svobodně jak vševládnoucí pán!
Na horách vysokých a nedostižných útesech, od bílých vzdálen otroků, ve svých se kocháš snech. Ty jako básník veliký si postačuješ sám, a jako básník letíš k Sluncím – prcháš mrtvým tmám!
Ty jako básník na vysokých horách dumy sníš, a po hvězdách-li zaprahneš – jak básník k hvězdám zaletíš! –
Cookies on Poetry Cove