Jsem kapitán, jenž nemá mužstva,
sám širým mořem pluji s lodí svou,
nad hlavou mou se valí mračna,
a rozpěněné vlny bouří pode mnou.
Sám pluji širým oceánem,
od země vzdálen tisíce jsem mil,
sám na palubě za hvězd svitu
své hrdé lodi dávám směr a cíl.
Má cesta vede za Uměním
do nepoznaných krajů dalekých,
po stopách nejde loď má cizích,
já k cíli svému jdu po cestách svých.
Nechť bouře hřímá nad mou hlavou,
nechť vichr duje dechem mrazivým,
já míru duše nepozbývám,
a s klidem v srdci jedu k metám svým.
Za odvážné své plavby smělé,
když ztichne vichr, usne bouře zlá,
tu zraky své upírám k hvězdám,
a o člověku myslí duše má.
Má duše ptá se hvězd nebeských,
proč Bratrství tak převzácný je květ,
proč místo písní Volných lidí
zpěv otrokův a dravců plní svět?
A ptám se jasné luny čisté,
kdy s ranní zoří vzejde Svoboda,
jež lidem místo pusté noci
do zpustlých srdcí Světlo Lásky dá?
A ptám se slunce nebeského,
proč člověk v nitru tolik žluči má,
proč každá pěst a každá ruka
tak vražedně a zle je krvavá?...
A loď má smělá brázdí moře,
jsem dalek Země, jež je plna lsti;
jsem kapitán, jenž pluje Časem
na rozpoutaných vlnách Věčnosti! – – –