Ty dobo písní, snův a lásky,
jež z neznáma k nám přilétáš,
rci, proč tak brzy z našich krajin
v neznámý svět se opět dáš?
proč opouštíš to nitro chudé,
v němž bez tebe jen věčný smutek bude?!
O rci mně jen, proč se rtů tvojích
na všechno klesá bílý květ,
když v brzkém čase z květu všeho
jen zbude smutná, mrtvá snět?
Proč budíš z nitra lásky vzdechy,
když srdce pak je věčně bez útěchy?!
Však marně myslit, marně ptát se,
skutečnost slova nezmění,
zpět nepřivábí prchlé doby,
neztiší srdce rozchvění, –
a proč si jarem trpčit chvíle? –
Vždyť, jako květ, jsou také sněhy bílé!...