IV. ZÁVĚREČNÉ ROZJÍMÁNÍ.

Čas burně přenesl se přes mou bytosť a zpěvy ty, jež v mládí byl jsem snil. Ó jaký čar a jaké kouzlo vnadné zdá prosvitati z oněch zašlých dob,

kdy duše bezstarostně bloudívala v kraji, a byla plna snů jak jabloň květů v máji. Žel věčný však – těch časů není více... Sny ony nadšené a junácké

zaměnil život v trudné rozjímání o bezcennosti oněch luzných dum o mládí marnosti, jež vzdušné chrámy staví –: jeť mládí dítětem, jež papírové zámky baví!...

Než běda! Jak jest za těžko dát s Bohem těm vidmům mládí, snům těm bezcenným, jež duši tak jsou drahé, tak jsou cenné?! Zbav moje srdce snův a vidin všech,

však co z mé duše zbude, až se ze snů zbudí?... Vem králi poklad, naděj žebráku a – budou oba chudí! Ó mládí, snové, nadšení a lásko, vy roditelé písní posvátných,

vy buditelé citů vznešenějších a činů chrabrých, činů hrdinných, mé nitro – při vzpomínce na vás – nadšením se třísní,... nuž pojďte v náruč mou, chci pokračovat v písni! –

„Bud s Bohem, přátelství a první lásko, já v Uměn náruč spěji – toť můj cíl!“ – Tak zněla Luborova slední slova, když k hvězdám vlajku ideálů zved,

se vydav na pouť v říši čarných světů, kde trůní Umění na trůně nevadnoucích květů! Jak obraz lepý jeho myslí tanul! Zřel božský chrám, jenž mizel v oblačnu,

v oblačnu červánkův a záře zlaté, jež světlo jasné rozlévala kol, a z útrob slavné nápěvy se zdály zníti, za deště růží, lilií a opojného kvítí...

Ó jaké city v hloubi jeho duše! Před trůnem Uměn jižjiž ladil lyru svou – již otřásala jeho píseň chrámem – – již doznívaly slední akkordy,

když z ruky Uměn k jeho nohoum letí laur z nevadnoucích vavřínových snětí... Tak pestrých barev byli jeho snové. Než jaká změna, jaké zklamání,

když skutečnosť své stíny na ně vrhla!... Leč Lubor pevné vůle, mysli byl, a když mu v ústret mračno skutečnosti spělo, své zaťal pěsti a své svraštil čelo.

A hrdě, pyšně bral se za svým cílem, přes trpaslíků skřek a vtip a smích, důvěru maje v mocnou vlastní sílu, ve vytrvalost, v práce čaromoc,

neb mnil, že pojem nesmrtelna, velikosti, se pouze v těchto prostých pojmech hostí. A v dobách těch, v těch dobách zápasu a boje, kdy nepřátelských šípů záplava

mířena byla na ta prsa chrabrá, jež chladně odrážel junácký jeho štít, – v těch často jeho srdce nadšené a vřelé se ponořilo do vzpomínek cele.

Ó, jak pak zatoužil po oněch hájích, po oněch lukách, horách zelených, kterýmiž duše jeho bloudívala, jež daly prvním jeho písním vznět,

a jak si přál, by ony čarné doby zase se navrátily v plné prostotě a kráse!... Ó jaké štěstí, jaký poklid v duši, když člověk žije v míru s přírodou,

zpěv ptáků v polích, v lesích ptáků zpěvy, když postačují mysli nestálé, když z lesů van a z hájů sladké dechy dovedou tišit srdce, duši skytnout těchy!

O přírodo, ty matko všeho tvorstva, co kouzla tají chladné ňadro tvé! Tvé ňadro sladší ňadra mladé ženy, tvé lůno lůna ženy plodnější,

tys Bohem, který vládne všehomírem. a ti, již k tobě jdou, jsou obmyšleni smírem! Ó přírodo, jak bezměrné tvé nitro! Ó přírodo, jak bezměrná tvá moc!

Čím nitro lidské proti tvému nitru, čím proti moci tvé jest lidská moc?... Oh prach jsem, jenž se ve zraku tvém tratí, však prach ten z lůna tvého jest a v Iůno tvé se vrátí!...

A přec, o přírodo, co srdcí mělkých se měří s tvého srdce hlubinou, co srdcí marnivých a srdcí prázdných se, velká matko, měří s mocí tvou!

Co citů vylhaných a lživých zpěvů chce válčit s nesmrtností tvého vznešeného zjevu?! Ach přírodo, ty vševládkyně světa, tys nejsvětější kniha – knihou’s knih,

a miliony hrouží svoje zraky a mní se luštit tajný obsah tvůj, však pouze vyvoleným synům dáno, by pochopili to, co v nitru tvém jest psáno!

Tvůj svatý dech, ta dechu tvého vůně jen apoštolské skráně ovíjí a chladí horečné jich čelo jasné, v něž sprosté pěsti bijí zběsile,

však ty, ty božsky vznešená, před níž svou hlavu skláním: ty plníš duši myšlénkou a srdce odříkáním! Jak veliké, jak slavné srdce ono, jež naplněno svatou silou tvou!

Čím ona sláva pozemská a velkost’, čím hluchý potlesk lidí marnivých?!... Ó běda, jimž se marnost v srdci hostí, neb sláva jich, ta zmizí se setlením kostí! –

Ta řada myšlének, myšlének lidských řada, tím Luborovým nitrem plynula, jak za vlnou se nese vlna v moři, a každý záchvěv mysli vzrušené

se zdál, že v duši jeho budí vlny nové, z nichž nořili se jako víly zašlí snové. Zří opět kraj ten, kraj ten lunojasný, jímž za průvodu Čestmírova jde,

a vzpomínka ta všechny city budí na ony krásné doby minulé, kdy přátelství a lásky hvězdné světy mu v nitro všily ideálné vzněty.

Jak blahé vzpomínání na ty doby, kdy přítel světem bývá příteli, kdy srdce čisté, prosto ctižádosti, kdy druhu útěchou jest milý druh,

kdy v tužbách vespolných a spolném snění si tisknou ruce své za nadšeného pění!? Však tužbám těm, těm bylo s Bohem dát, těm bylo s Bohem na vždy, s Bohem věčné dát! –

Ó, jak jest sladký význam slova: „S Bohem!“ leč jaké trpké jeho ponětí!... On v nitru budí citů na tisíce, než míní jedno –: konec všemu –: nikdy více!

A dále před zrakem mu tane obraz, ten obraz lásky první, lásky zhrzené, jejž kochal v srdci žárem ohně mládí, však marně kochal, kochal nadarmo!

Ba mní, že opět slyší čar jejího hlasu, a v písní té se zdá, že dřímá půvab zašlých časů! Ó jaký čar a kouzlo pravá píseň hostí v záhybech harmonií vlnivých,

jak vůně opojná z nápěvu vane a unáší nás v náruč blahých snův! Ó písni, hudby královno, jež nadšením nás svírá, tys duší lidí – srdcem všehomíra!

Oh, kde as ona, jaký los ji stihl, co v úděl as jí v náruč vrhnul svět? Zda bloudí ještě v onom sadě luzném a spřádá snů, snů lásky pestrý svět,

v košatých lip a olší vlažném stínu? Či v kadeř kdos jí zatknul rozmarinu?!... Však slyš, slyš v dáli hlomoz bubnů ryčný a třeskot zbraní, zbraní válečných!

O zavrz sny a chop se zbraně břitké, neb nepřátelské tlupy zběsile již těsně obkličují bytosť tvoji, – vztyč štít, tas meč a vrz se v náruč boji!

Oj, pomni svojich snův a ideálův, oj, pomni svobody a volnosti, jež na tvém štítu zlatým písmem psána, a zbraní v nepřátelské šiky per,

jež po tvém zhynu zrádně touží všední, a zachraň ideály své za křupej krve slední! Tak vnitřní hlas zatřásl jeho nitrem a nítil Luborovu mysl v čin,

když ona v slabých okamžicích často se ve prach země matně kácela, pod tíží života a beznaděje, když duše obklopena tmou, jež mrazně ve tvář zeje.

Leč Lubor čacké mysli byl a vůle; on bojoval, boj válčil junácký a vavřín vítězný urvala jeho ruka, jímž ověnčil si skrvácenou skráň,

jímž ověnčil svůj štít a prapor ideálů, po bohatýrském mravu vítězův a králů! Než s vítězstvím se dostavuje závěr a závěrem tím myšlen mír a klid...

Tak bylo s Luborem; v těch mužných ňadrech již uhasínal život na věky, a Lubor, nesmrtelnosť v nitru cítě, kles’ smrti v obětí, jak v náruč matky dítě...

Zde tedy jest mi skončiti mou píseň, tu píseň z mládí, píseň nadšenou, však dřív než dozní její slední akkord, dřív než-li vyzní její slední tón,

ať ještě duše plna zanícení se pohrouží tu v závěrečné snění. Vše, co jsem tady snil a zpíval, vše, čím jsem reka svého obmyslil,

jen jedním bylo podobenstvím duše; ne pouze podobenstvím duše mé, leč podobenstvím duší lidských, ideálův, jež majetkem jsou žebrákův a králův.

Ideál odznakem jest lásky, dobra; on povznáší a v nitru budí čin, on učí lásce, učí odříkání, on vede k poznání, neb učí pravdu znát,

on vybavuje z pout a vede ku volnosti, kdož ideály v srdci má, chrám Boha v ňadru hostí! Ó pohlednu-li kolem, spatřím vodstva, ta vodstva oceánu rozpoutaná,

jež mocně perou v nebetyčné skály, nad nimiž trůní světy dálných hvězd a luna prozařuje z mračen valu – ó zda to není obraz Boha – nejkraššího ideálu?

A dále, zabloudím-li v les a háje, kde ticho ruší pouze ptačí zpěv, a poklid unáší nás v náruč míru, jenž roditelem vznešených jest snův, –

zda nezřím ideál v božského nitra hloubi, jenž v božské podobě se s mojí duší snoubí?! Ó v pravdě, kam jen lidské oko shlédne, tam spatří jeho sílu, jeho moc,

jež slavnou řečí k srdci mluví, jež povznáší, kdo význam její zná, a svět náš, v kterémž mnoho štěstí není, ve šťastnější lidskému srdci mění!...

Ach, ano; tím, čím ranní rosa květu, tím jara snové mysli člověka; čím letní noci luny bledá záře, tím lidské duši kouzlo jarních snův,

byť na mžik, vratké srdce najde zapomnění, když ponoří se v náruč velebného snění. Ach snové nadšení, ach snové mládí, vy již jste čelo moje věnčili

od kolébky až na konec mé písně, jež k poctě vaší pěla duše má, dál žehnejte mým dumám junáckým a pění, – však než vám s Bohem dám, zpěv slední – o Umění!

Ó Umění, ty chráme lidské duše, ty chráme pravdy, chráme svobody! Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou voj věků prolhaných spěl ropotně

v tmu hale volné vše, co v lidské duši kvetlo, však blud a klam ten nemá moc, by zastínil tvé světlo! Tys králem vševládným a nesmrtelným! Tvým královstvím jest vesmír velebný,

ten vesmír, který nezná nízkých sporů; tvou korunou říš miliónů hvězd. Ty máš své proroky a apoštoly věrné, dle mravů dvorních však – též šašky malicherné!

Ó Umění, ty zdroji snův a písní, ty nejsvětější ze všech oltářův, na němž se srdce přírody mi zračí, k němuž se milióny vděčně zdvihá ruk,

neb ty jsi jediné, jež lidstvu kráčí ve ústrety, otrocká pouta snímá – o svobodě budí vzněty! Ty vzorem vítěze a vzorem boje; je krve prosto pole válečné,

jež poseto jest tvými bojovníky, je prosto ryku zbraní válečných, je prosto nářku sirotkův a žen a matek, neb nerveš lidem štěstí, životy a statek!

Ach, ne! Tak nízkých vášní není v tobě, bys pro pár korců země prabídné válčilo zvířecky a vedlo boje, jež vyžadují krve oceán...

Oh ne! Tvůj meč ten do života budí, on tělo nevraždí, leč ducha křísí v hrudi! Ty rozvaděné větve člověčenstva a rozvaděné světy národů

i rozvaděná srdce bratří rodných v mír slučuješ a budíš úcty cit, neb duch jest společný, jej nelze dělit v části, – znáš vyšší pojem národnosti – čistší pojem vlasti!

Jak nadšený jest velký pojem vlasti, jak pojem lidský, lidsky sobecký! On hájí sebe, aby jiné vraždil, on chrání ruky své, by v tvář tvou pral,

on pojmem, který zorem tygra blyští, – však lépe rozumět mu bude člověk příští!... Ó vlasti má, o vlasti mojich bratří, ty vlasti vzdálená a předrahá,

já miluji tě z hloubi srdce svého, jak miluji tvé hory zelené a řeky, jež v tvém ňadru hučně ječí, však víc než krásu tvou, já cením krásu rodné řeči!

Ach, vlasti má, čím’s mně, a čím mi budeš?! Já vzdálen tě, neb nebyl přán mi chléb, jenž na rodných se rolích bratří daří, já musel prchnout, s Bohem tobě dát!...

Teď nemám vlasť – mne cizí půda chová, však v prsou mých, tam moje vlasť je –: rodné řeči slova! Ó řeči rodná, řeči snů mých čackých, ty řeči myšlének a písní mých,

tys jediná, jež skytá srdci míru, jež srdci mému skytá útěchy, když ono puká pod tou tíhou žití, však v tobě oddychne-li, úlevu vždy cítí!...

Ó Umění, ty chráme lidské duše, ty chráme pravdy, chráme svobody! Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou voj věků prolhaných spěl ropotně,

jak nad národa mého mučednickou skrání, však světlo tvé, to bylo naše z mrtvých vstání! Tys králem vševládným a nesmrtelným! Tvým královstvím jest vesmír velebný,

ten vesmír, který nezná nízkých sporů; tvou korunou říš milionů hvězd. Ó dovol, abych písně své na oltář tvůj směl klásti, a buď mou korunou i mého národa a slovanské mé vlasti!