IV.

V prostranné síní, černě potažené, kruh přátel v smutném zamyšlení dlel; všem na čele se tajemný mrak klene, a v oku lze zřít bezeměrný žel.

Jen občas číše pozvednou se k výši a černou síní temně zazvoní, leč po té opět vše se mrtvě ztiší, jak dozpívaná píseň pohřební...

Však, hle! Ký úžas, jaká tváří změna, jak zvučný pozdrav zevšad hlaholí, jak ruku tiskne ruka roztoužená, a na rtu každém jaký úsměv dlí!

Pak ruch a šum se volně tlumí – tiší, vše sedá v křesla v pustém mlčení, neb z družiny kdos pozvedá se k výši a mluví: „Jak je bolné pomnění,

že v našich srdcích žal, jak mračna táhlá, že nitra naše rolem rozrytá! Však vzdor všem bolům, vzdor všem žalům bědným můž naše srdce plesat radostí,

můž vzpomínkám se vyhnout, oněm ledným, jež v srdce se nám, drazí, zahostí! Neb jeden byl nám vyrván, druhý vrácen, v hrob jeden kles, a druhý z hrobu vstal,

byl jeden bouří, vichrem burným skácen, leč druhého zas život v náruč jal. Buď zdráv, o Ivane, náš druhu milý, dík přírodě, že mezi námi dlíš,

neb mrtvého když druha dnes jsme pohrobili, myslili jsme, že také v hrobě’s již... Nuž nechť ti tento zlatý pohár věstí, že dokad písně na rtech našich zní,

ty budeš naší květnou ratolestí, ty budeš sluncem, kteréž rozední!“ Tlum pohárů když zachvěl síní živě, jal mluviti se Ivan náruživě:

,Ten pohár vyprázdním až na dno tmavé, ne abych novou dobu zahájil, leč abych na to žití burné, dravé zapomněl na vždy, jež jsem s vámi žil!

Má tužba jediná jest věčné zapomnění na přátelský náš rozvášněný kruh, v němž radosti ni potěšení není, v němž místo písní bouře bouří v sluch! –

Já vyhledal si kraje mnohem tišší, kde nebouří, ni vichr nehučí: tam srdce všechna blažeností dýší, neb z povzdechu i píseň vypučí.

Nuž ,s Bohem‘ vám, a buďtež plně šťastni, nechť život váš se mračnem rozplyne, nechť zasvitnou vám noví dnové jasní, nechť rozpor z vašich niter pomine!

Já toužím sám jít onou cestou žití, jen Láskou chci být na ní provázen, nechť v cesty mé mi sype kvítí, a každý bol nechť změní v luzný sen!‘

„Nuž ,s Bohem‘, žij si sám a odloučeně, buď šťasten v tom, po čem jsi zatoužil, a putuj, jako k ideálu, k ženě, a hledej v jejím srdci, o čems’ snil!

My půjdem starou cestou dál a dále, neb netoužíme najít útěchy, nám příjemno, když vichr skučí stále, když srdcem vlní žalné povzdechy!

Vše trvá čas, a radost, láska, štěstí, vše pomine a všechno klesne v šeř, jak pomine květ jarní ratolesti, když bílý sníh pokryje květný keř!...

Jeť život zápas tvrdý, neurvalý, vše vznešené on vrhá v zablácenou zem, vše slunečné a jasné v mlhy halí a na ráz konec činí touhám všem!

Nuž proč nám milovat, nač množit žití, ať stráví radši srdce bol a žal a s ním i vše, co ono v hloubi cítí, než rozmnožovat boj a bídu dál!

Vše klamem jest, co člověk v nitru hostí, jeť klamná Víra, cárem Slávy nach, jeť Život hlopou Písní o Marnosti, neb Všehomír i člověk – poplvaný prach!“

Vše umlklo, jen temný cinkot číší dál příšerně a mrazně síní zněl;... a slunce z hor když spělo k jasné výši, tu teprv’ přátel kruh se rozešel. –