Akordy nechť zavzní slavné na počátku mého zpěvu, na počátku třetí věty Bohatýrské Písně mé!
Hlásat bude zpěv můj třetí moc a věhlas oněch lidí, kteří patří k vrstvě oné, jež se zove „upper ten“.
Ježto se však ve své Písni toužím vyhnout cizím rčením, nahradímť já cizí výraz českým slovem jediným:
„Slovutností“ zváti budu vrstvu oněch dobrých lidí, kteří v našich českých hrncích tvoří české podmáslí!
Naše milá Česká země bohatá jest Slovutnostmi, kamkoli jen oko patří samou zříti Slovutnost!
Mnoho let již zabývám se hlubokými studiemi o bytosti oné mocné, jež se zove „Slovutnost“.
Přírodopis Slovutnosti hračkou by mi bylo napsat, tak hluboce probádal jsem všechny její zákony.
A proto nechť na oslavu naší české Slovutnosti znějí, hřmějí harmonie jásající Písně mé! – – –
Urozená Slovutnosti, snad se račte pamatovat, že jsem roku letošního zval Vás k hodům duševním.
Vskutku ani již dnes nevím, jak jsem na ten nápad přišel, uspořádat Slovutnosti slavné hody duševní.
Že zálibu v hodech máte, věděla má duše čacká, – co do roka v České vlasti jesti hodů vepřových!
A tak, milá Slovutnosti, po vepřových hodech slavných, chtěl jsem hody umělecké uspořádat Vašnostem!
Na papíře elegantním poslal jsem Vám pozvání své, v němž jsem Vaší Slovutnosti v krátkosti as toto děl:
Pravil jsem Vám, Slovutnosti, po trnové cestě vlastní, že jsem za svým ideálem vždycky vlastní silou šel.
Děl jsem, že Vás ušetřit chci výčtem všech svých běd a strázní, jež mně bylo podstoupiti k uplatnění svého Já.
Za jisté jsem alespoň měl, že znám Vaší Slovutnosti osud moji Selské bouře na Národním divadle,
Jak ji moji nepřátelé ubili a pošlapali, podupali, poplvali hněvem svým a záští svou.
Duše má se netajila ani svojí čistou vírou, že vzkříšení Selské bouři z temna hrobu zazáří!
Pravil jsem Vám, Slovutnosti, Čas že oním kritikem je, který křivé lidské soudy koriguje jedině!
Dále jsem Vám napověděl, že jsem napsal Furianty, ale že se na můj prospěch nepolepšil valně čas...
Z těchto příčin, Slovutnosti, pozval jsem Vás na svůj koncert, abyste si soud utvořil, na čí straně pravda jest.
Chtěl jsem, aby posoudil jste, zda-li také já mám právo, aby moje hudba v Čechách nerušeně mohla znít.
Doufal jsem, ó Slovutnosti, v ušlechtilost Vašich citů, věřil jsem, že předpojatost v srdci Vašem nesídlí.
Na konci též podotknul jsem, vznešená má Slovutnosti, že výlohy, jež jsou značné, krýti musí kapsa má...
Spoléhal jsem na noblesu smýšlení a citů Vašich, a pozvání zakončil jsem čtyřslabikým jménem svým.
Třicet zlatých pak jsem vyňal (chvěly se mi při tom ruce) a za třicet zlatých známek zakoupil jsem poštovních.
Třicet zlatých, Slovutnosti, za poštovní vydat známky, za tenhle čin marnotratný zasloužil bych výprasku!
Co živ, drahá Slovutnosti, nestržil jsem za své skladby, za své skladby symfonické tak obrovský kapitál!
Takou oběť, Slovutnosti, přinesla Vám kapsa moje, když jsem Vám chtěl doručit válečný svůj manifest.
Ale čerta, proč teď brečet, co by člověk neudělal pro svůj milý, drahý národ, pro národ tak hudební!...
Oddychla si duše moje, radostí jsem si mnul ruce, když jsem všechna pozvání svá Slovutnostem rozeslal.
Těšil jsem se myšlénkou tou, že Slovutnost aspoň uzná, že jsem člověk velmi slušný, jenž má dobré způsoby.
A mezitím již již počly velké zkoušky, dlouhé zkoušky na můj koncert samostatný, Symfonický koncert můj.
Orchestr si vedl statně, zkoušel – cvičil, až se potil, se svým chrabrým vůdcem v čele Vítězslavem Čelanským.
Statečný můj vůdce chrabrý armádu svou chrabře vedl, armádu svých pozounistů, basistů a houslistů.
A uprostřed toho víru, ropotného toho víru, proti pultu dirigenta zaujal jsem místo své.
Ruky zdvihem, ruky klesem udával jsem Čelanskému vichřivá a vírná tempa symfonických skladeb svých.
Jenom občas, při crescendech, při gradaci, při stoupání, sklesla moje pravá ruka v místa ta, kde srdce mé.
A když moje rytmy burné prostorem se zdály nésti jako bouře oceánu, jako bouře ropotná, –
na vlnách těch rytmů vírných krev mně počla stoupat k hlavě, a tu ruka – pravá ruka vnořila se – v kapsu mou.
Vítězslav mě pozoroval, myslil, že jsem k smrti dojat, myslil, že své srdce tiším bílou pravou rukou svou.
Jaký však mu úsměv zahrál kolem jeho tenkých retů, když má ruka k ústům kladla malou láhev koňaku!
A tak vždy, když mocné plechy nastoupily v ryčných místech, přiložil jsem malou láhev k rozechvělým ústům svým!
Nemyslete, Slovutnosti, že jsem básník-alkoholik, koňaku jen používám k utišení nervů svých!
Za velikých rozčilení sáhám pouze k léku tomu, „koňakovou kurou“ zvu pak toto svoje léčení!
A tak asi za tři zlaté koňaku jsem spotřeboval na mazání svojích nervů při zkoušení skladeb svých.
Nemyslete, Slovutnosti, že těch peněz lituji snad, ale oněch třicet zlatých – pro ty truchlí duše má!
A za této moudré kury, urozená Slovutnosti, slavnostně jsme nacvičili Symfonické skladby mé.
Jakou jsme si dali práci, ku potěše Vašich uší, stěží asi uvěří mi Blahorodá Slovutnost...
Rychlým krokem, kvapným krokem, den koncertu již se blížil, ohlášení na všech rozích octnulo se veliké.
Dvě stě velkých ohlášení zvěstovalo Zlaté Praze, že můj koncert symfonický v Rudolfinu koná se.
Čert však jakýs napískal mi, abych na svá ohlášení vytisknout dal tučným písmem „Vlastní silou“ třikráte!...
Myšlénka a provedení děje se vždy jedním dechem, myšlénky a činy moje rodí jeden okamžik!
Čert však aby okamžik ten po polích a rolích honil, kdy mně onen nápad napad, onen nápad neblahý!
„Vlastní silou! Vlastní silou!“ křičelo to se všech rohů, se všech prostor na náměstích „Vlastní silou!“ hřmělo to...
Měšťané a Slovutnosti spatříce můj plakát smělý, starostlivě počli svými potřásati hlavami.
Lidé srdcí citlivějších, již mně byli nakloněni, nad mým duchem pomateným zalomili rukama.
Na ulicích, na náměstích kupily se malé hloučky, „Vlastní silou“, vrtalo jim ubohými hlavami.
Rokovaly, hádaly se o muzice oné zvláštní, která smělým krokem kráčí vlastní silou do světa.
Hovořily o píšťalách, o trubkách a fagotech, jak je může jeden člověk foukat vlastní silou svou!
Jinak ale autority, autority-slovutnosti pohlížely na můj plakát, na plakát můj výstřední!
Nevinný můj plakát černý účinkoval jako výstřel, jako strašný výstřel z děla válečného „Man of war“.
Autority-slovutnosti viděly v něm porušení, zneuctění, poskvrnění stávajících řádů všech.
Viděly v něm pustý výsměch, hlasný výsměch autoritám, ryčný výsměch Slovutnostem útočného buřiče!
Jaká zpupnost, jaká smělost pod záštitou „Vlastní síly“ pořádati v Zlaté Praze Slovutnostem koncerty!
Jaké zbrklé poblouzení zvoliti si ku koncertu takou cizí, neobvyklou, směšnou „Lady patroness!“
Urážka to svrchovaná, kterou nelze prominouti, úsudek zněl jednohlasný starých našich autorit!
A tak stal se div divoucí v naší milé České zemi: plakát stal se událostí – koncert byl dán do klatby!
V kavárnách a domácnostech hovořili dobří lidé, že prý je to výstředností vlastní sílu v Čechách mít!
Vlastní síla zbytečně prý rozčeřuje klidné vody, tiché vody vlastenecké společnosti měšťácké!
Nadaným a slušným lidem není třeba vlastní síly, vlastni síla trnem v oku slovutných je autorit!
Se stádem jen tiše kráčet, mečet v známých intervalech, nejlépe prý zajišťuje rozvoj duší nadaných! – –
Ve znamení nemilosti blížila se ona doba, doba přesně stanovená – večer mého koncertu.
Vyskytly se také duše, jež mně dobrou radou byly, abych koncert odložil svůj na pozdější okamžik.
Odkladů však moje duše neznala a nechce znáti, v tvrdý mramor skutečnosti vtesal jsem vždy svoje sny!
Nabýt toho přesvědčení, že má smrt je zítra nutna, pak bych zítra klidně umřel, neodložil bych svou smrt!
A tak tomu také dneska. Věděl jsem, že musím padnout –: Radši padnout, než se vzdáti, myslila si duše má!
Sřítil jsem se přehluboko, pad’ jsem, kles’ jsem, Slovutnosti, pad’ jsem s výše čtyř set metrů – čtyry sta byl deficit!
Ještě dneska, Slovutnosti, naskočí mi husí kůže, při vzpomínce na pustý sál, na prázdný sál koncertní.
Všechna lože, krásná křesla, jež sedací částí svojí zasedáte, Slovutnosti, pustým prázdnem zívala.
A tak, drahá Slovutnosti, skladby moje dal jsem zahrát Hospodinu na výsostech, Pánu Bohu do oken!
Při Národních dumách jistě, všichni svatí tancovali, aspoň opět jednou v nebi světské bylo veselí!
Častěji bych Pánu Bohu uspořádal takou švandu, kdyby jenom taká švanda nebyla tak nákladná!
Na koncerty Pánu Bohu vypsati by měla církev, Svatá církev katolická ňákou římskou nadaci...
Lidé ovšem těšili mě, namlouvali srdci mému, že prý jsem měl krásný úspěch, velký úspěch morální.
Stěží asi zapomenu na památný onen večer, když jsem ve svých prázdných kapsách cítil úspěch morální!
V této chvíli, Slovutnosti, z hloubi duše své jsem zaklel, zaklel jsem tak silou mocnou, až se Petřín zelenal!
Do horoucích pekel přál jsem všechen úspěch – planý úspěch mravní úspěch – hloupý úspěch, jenž mi zvonil v tobolce!
Duše má, jak Poeův „Havran“ v nitro chladné, pusté noci zahřímala dutým hlasem –: Slovutnosti – Never more!...
Pozdní nocí když pak domů v hlubokých jsem dumách kráčel chladný vichr, mrazný vichr smutné šuměl nápěvy,
k smrti smutné melodie dýchal vichr do mé duše, k smrti smutné disonance zněly v hloubi duše mé...
Snilo se mi, že vlast Česká železnou je nízkou pastí, v které nelze volné duši hlavy svoji podzvednout.
A v té pasti, nízké pasti mnil jsem se být polapeným, hlava moje krvácela, kdykoli jsem povstat chtěl.
V železné té nízké pasti mnoho zřel jsem různých lidí, veselých a šťastných lidí, ale lezli po čtyrech!
Zastesklo se mojí duši po Svobodě, po Volnosti – z pasti ven a hlavou vzhůru – z čela opět prýští krev!
A tak vždycky, když má duše zatoužila se vší silou po velikém slavném Slunci – prýštila krev z hlavy mé!
Těžko v Čechách pravdu housti, těžko vzhůru nosit hlavu, každou Píseň o Svobodě kamenují otroci!...
Abych svoji mysl chmurnou vyrval těžkým snům svým mračným, utek’ jsem se se svou duší ku svým mladým vzpomínkám...
Vzpomínám, ach, vzpomínám si, když jsem ve svých dětských letech na tahací harmoniku po hospodách hrávával.
Plzeňský kraj, veselý kraj, v paměti své ještě chová, když jsem malým drobným lidem skočnou hrával do tance.
Jaký život rozpustilý dovedla má harmonika rozprouditi, rozvířiti ve všech malých hospůdkách.
V hospůdkách těch zastrčených, chabým světlem ozářených, dusným kouřem naplněných vřeštěl – ječel nástroj můj.
Poctivé i lehké holky křepčily a dováděly, každý pohyb jejich těla vydychoval smyslnost.
Mladí muži, mladé ženy, staří muži, staré ženy, vše při matném osvětlení jásalo a tančilo.
V slova jejich písní hnusných, jež páchnula oplzlostí, mísil se můj nástroj vřeštný vesele a ječivě.
Po rvačkách a po pranicích musila má zvučná lyra známé rváče nebezpečné usmiřovat zvukem svým.
Sklenice a džbánky piva lítávaly nad mou hlavou, zatím co má harmonika vřeštěla a ječela.
A tak moje pověst rostla, sláva moje šířila se, takže zván jsem býval často do milých vsí vůkolních.
Na mysli mi právě tane jedna milá dobrá víska, jež mě v čase posvícení pohostila ve svých zdech.
Jméno její z paměti mé vyprchalo, vymizelo, pouze vím, že víska ona sídlem byla horníků.
Podzim byl a listí žloutlo, vichry vály se strnišťat, na cestu když vydal jsem se v onu vísku s otcem svým.
Po silnici jednotvárné, za povzdechu vichrů chladných, za šelestu žlutých listů kráčeli jsme sami dva.
Po cestě jsme hovořili o výdělku, jenž nám kyne, co nám v kapsách zvonit bude desetníků stříbrných.
Za nadějí takých třpytných uběhla nám dlouhá cesta, a než jsme si pomyslili, octli jsme se na návsi.
Z hospody již vyhlížela, vybíhala mládež vesská, nedočkavost z jejich tváří zářila a svítila.
Jakmile mou harmoniku uviděla cháska ona, zajásala, zavýskala, naproti nám běžela.
Za jásotu, za výskání na pec židli postavila, a na onom čestném místě zaujal jsem místo své.
Z kruchty této ječela a vřeštěla má harmonika, zatím co jsem zraky svými zřel na bujný tance rej...
Jaká radost posvícenská – jaká radost nevázaná – jaké písně rozpustilé – jaký vír a ryčný šum!
Mladí hoši dívky mladé pevně tiskli ve svých loktech, bujná mladá prsa dívek vášnivě se vlnila.
Laskali se, líbali se v tance šumném reji vírném, mladá těla, vilná těla tísnila se na sebe.
Smělí hoši dovádiví za jásotu, za výskotu nad hlavy své nadzvedali švarné dívky vesnické.
Jaký smích a jaký řehot, když z pod čistých krátkých sukní zasvítilo bíle tělo švarné dívky vesnické!
Dovádivých písní slova mísila se v tuto vřavu, v rozpustilé sloky písní veselý se mísil smích.
Těžko bylo vyhověti všechněm choutkám bujné chásky; sotva že jsem jednu dohrál, musila již druhá znít.
Nejtrudnější při tom bylo, že, na místo desetníků, plnily mé prázdné kapsy samé drobné krejcary!
S bolestí svou svěřil jsem se otci svému v prázdné chvíli, děl jsem, že za málo peněz chtějí mnoho muziky.
Hospodský též tvářit jal se, jak by se byl napil octa, neboť mládež samým tancem zapomněla na pití!
Jedenáctá odbila již, když mi otec šeptal v ucho, že v příhodném okamžiku z této díry zmizíme.
Hostinský prý pomůže nám, abychom se vytratili, čeládka prý v kapsách nemá jediného haléře.
Aby se nám outěk zdařil, nasytil jsem tanečníky –: hrál jsem – hrál jsem do únavy, pak jsem pausu učinil.
Mezitím již otec venku čekal na mne na zahradě, a hostinský harmoniku tajně přines za námi.
Zadními pak vrátky hbitě octli jsme se na silnici... Postrašeně, ostražitě pádili jsme vesnicí.
Měsíce ni hvězd nebylo na obloze zamračené, ze tmy pouze bělala se zaprášená silnice.
Radostí i rozčilením bušila nám naše srdce, za humny když octli jsme se naší milé vesnice.
Jedva však jsme dvacet kroků za posledním byli plotem, když tu mračnou tichou nocí střelné rány zavzněly.
Postrašení, uleknutí hnali jsme se jako oři, jako oři poplašení po prášivé silnici.
Svadlé listí, suché listí, běželo nám rychle v patách, střelné rány, ostré rány provázely outěk náš.
Prchali jsme – prchali jsme... Vichr lkal a chladně vanul, střelné rány umíraly v tiché noci podzimní – – – –
A na onen koncert z mládí vzpoměla si duše moje, po koncertě Symfonickém, když jsem kráčel k domovu...
Popatřte, ó, Slovutnosti, jaká hrozná černá smola všechny moje festivaly zasmolila hudební! – –
Hospodine na výsostech, rci mi, rci mi, odpověz mi, proč zadarmo Umění chce ta Tvá dobrá čeládka?!
Chleba, vuřty, máslo, sýra, hrách a kroupy, jaternice, sádlo, špek a buchty s mákem, oukrop, kaši. škubánky,
drůbky s rejží, karbanátky, mladou husu, srnčí kýtu, s karfiolem mladé kuře, na paprice kuřátko,
černá ryba, modrý kapr, štika, raci, úhořové, ústřice a slanečkové, bílá žabí stehýnka,
„Pivní psy“ a starý sýra, ementálský, gorgonzola, parmazánský, imperial, obložený liptavský,
černá káva, bílá káva, karlovarská, slivovice, punč s vajíčkem, limonáda, s citronem neb s rumem čaj,
Plzeňské i Petrovické, Smíchovské i Kulmbašské, Bránické i Pražský ležák, Basses Pale-ale, Basses stout,
ponožky a podvlékačky, břišní pásy, teplá trika, košile a nákrčníky, batistové šátečky,
lakýrky a žluté botky, radimgoty, krátká saka, smokingy a bílé vesty, s plesovými úbory,
klobouky a rukavičky, hodinky a zlaté skřipce, zrcádka a zápisníky, deštníky a špacírky,
kolínskou a vonná mýdla, vodičku a prášek do úst, a k účelům erotickým zboží rybí, gumové, –
za vše tyto věci nutné, Blahorodá Slovutnosti, musí Vaše kapsa ctěná draze platit penězy!
Po manželském loži cudném zatouží-li vaše srdce, za oddavky účtuje vám pan farář i kostelník!
Za křest svatý musíte též zaplatiti po křesťansku, nechcete-li svoje dítě vydat čertům chlupatým.
Zlíbí-li se Slovutnostem na věčnost se odebrati, tu vstupenku na nebesa draze jest vám zaplatit!
Biskupové, kanovníci, preláti a farářové, kaplani a kostelníci, staré báby svíčkové,
všechněm těmto služebníkům u nebeské boží brány, chcete-li mít v nebi pokoj, musíte dát zpropitné.
A což takhle, Slovutnosti, jste-li přítel zákulisí, má-li vaše duše smysl pro umění gest a pós,
má-li vaše duše smysl pro naivky, pro tragédky, pro altistky, sopranistky, pro baletky sólové, –
jaké strašné honoráře platit musí vaše kapsa, za záliby estetické svojí duše zjemnělé!
Na jídelním lístku světském, Blahorodá Slovutnosti, nejdražším jsou papáníčkem dramatická stehýnka!...
A tak patřte na ten výčet, na ten výčet světských věcí, za něž vaše kapsa tučná těžkou musí platit daň!
A teď rcete, Slovutnosti, proč jen chcete na básníku, na malíři, muzikantu jeho práci zadarmo?
Ševci, krejčí, kostelníci, faráři i kanovníci, nevěstky i biskupové – všichni berou svoji mzdu!
Pouze básník s muzikantem, málereček se sochařem, aby jako ovce dobrá na trávu se chodil pást! – – –
Všechny tyto dojmy truchlé s kyselými myšlénkami otřásaly mojí myslí po mém slavném koncertu.
Hvězd nebylo, vichr vanul, a já smuten kráčel domů v doprovodu svého druha –: morálního úspěchu...
Duši mé se opět zjevil Poeův Havran černý Havran a má duše zahřímala: Slovutnosti – Never more! –
A zde končí třetí věta mojí Písně Bohatýrské, k jejíž zpěvu ducha mého nadchla česká Slovutnost! –
Cookies on Poetry Cove