Nebe, lidé, na mou věru, připadá mi jako Londýn, jako Londýn v listopadu za ukrutných, žlutých mlh!
Mlha v pravo – mlha v levo – mlha napřed – mlha vzadu – na všech stranách širé moře – tiché moře žlutých mlh!
Jaká změna, kamaráde, po svízelích na Bludici! Jaká změna, milé duše, z deště přijít pod okap!
Hmatám v pravo, hmatám v levo, opatrně v před se ploužím, obávám se klopýtnouti přes světce neb svatého!
Za živého Boha nechci v Nebi plodit pohoršení: v míru chci žít se Svatými, v lásce chci mít Světice!
Dosti bylo bojů lítých se svatými na Bludici! V nebesích chci tiše žíti jako v chlívku jehňátko.
Tichým mořem žluté mlhy jako želva v před se vleku... Kam se plížím?... Kam se vleku?... Marně ptá se duše má!
Nekonečnost – nekonečnost! – – Mlha – mlha – mlha – mlha – Nekonečným světem stínů bloudí duše křesťanská!
Pocit hladu ani žízně necítí tu moje tělo; na Věčnosti, dobří lidé, není žízeň ani hlad!
Tisíce mil již jsem ušel – – po únavě ani zdáni; na Věčnosti, dobří lidé, také není únavy!
Žízně není – hladu není, nebolí tu také nohy; nuže s chutí dále, duše, nekonečnem žlutých mlh!
Tisíce mil, jako želva, opatrně dál se ploužím, strach mám, abych nenarazil na svatou neb světici.
Tisíce mil, jako želva, obezřetně v před se plížím, tisíce mil Nekonečnem žlutých par a žlutých mlh...
Žluté mlhy, jako hory, temena svá tyčí vzhůru; tyčí obří hlavy svoje do neznámých oblastí.
Do neznámých světů širých hory mlh se pnou a vlní, temeny se dotýkají nových světů – žlutých mlh...
Tisíce mil za horami údolí se rozkládají, v nekonečných dálkách mizí světy širých údolí.
V údolích těch bezeměrných, v údolích těch nekonečných jako vodstva v oceánu žluté mlhy vlní se.
Tisíce mil ušel-li jsi údolími nesměrnými, zdá se ti, že města vidíš v nekonečných dálkách růst.
Věže jako hory strmé zdají čnít se do neznáma, jako nahé meče trčí do závratných oblastí.
Miliony věží strmých v neprůhledných žlutých mlhách ztrácí se a mizí v říši žlutých par a žlutých mlh.
Tisíce mil když byl’s ušel, zmizí města, zmizí věže, zmizí hory, zmizí doly – – vše to pohřbí moře mlh...
Tisíce a milliony nových mil kdy znovu ujdeš, nová města na obzoru duši tvé se zjeví zas.
Nová pásma zjeví se ti: nevýslovně strmé hory uzříš jako vlny moře zdvihat se a vlnit se.
Vlnit se a zdvihat uzříš milliony nových věží, dotýkat se uzříš města žlutých par a žlutých mlh...
Tisíce a milliony nových mil když zase ujdeš, uzříš opět nové říše žlutých par a žlutých mlh...
Nekonečnost – Nekonečnost – Mlhy žluté – páry žluté – světy žluté – říše žluté – světy mlh – a mlh – a mlh...
Kamaráde, povídám si, tohle ti byl Satan dlužen! Jak se budeš, hochu, nudit v tomhle božím království!
Za života na Bludici těšil jsi se jako dítě, jako děcko na Ježíška těšil jsi se na Nebe.
Těšil jsi se na anděly, na svaté a na světice, jak kol Trůnu v zlatém rouše hymny pějí nebeské.
Na světice těšil jsem se v hedvábí a v drahokamech, na rubíny s diamanty, jak jim hoří na rouchách.
Se svatými, světicemi ve snách bloudit viděl jsem se zahradami nebeskými, které nikdy nevadnou.
Ve průvodu světic luzných nebeskými zahradami bloudil jsem a trhal kvítí – květy rajsky opojné...
A to kvítí nehynoucí – a to kvítí nevadnoucí v jejich věčně vonné vlasy ve vonné jsem věnce vil.
Nebe plné nebešťanek jak lilií zřel jsem čistých, tváře jarem hořely jim jako slunce nebeské.
Všechny tyto nebešťanky miloval jsem čistou láskou, bez plození, bez množení, bez postele, bez ženění,
bez doktorů, advokátů, páterů a bez senátů, jako včela se rtu na ret volně spěla duše má.
Božské tváře nebešťanek nevadly a nehynuly, bez moučky a bez mastiček byly jako lilie.
Dlouhé krásné černé vlasy na zlato si nebarvily, obočí si nečernily, každá měla vlastní cop.
Nelíčené, nebarvené, nevycpané, neprodajné, prosté jako luční kvítí v Nebi byly světice.
Na housle ni na piano, na čelo ni na citeru neuměla žádná svatá ani prstem zavadit!
Světice a svaté v Nebi měly pouze krásné hlasy, čisté měly jasné hlasy jako v polích skřivánci.
Skřivánčími hlasy svými od východu do západu po nebeských nivách čarných jako ptáci zvonily.
Kolem Trůnu jejich hymny nábožně a slavně zněly, starý Pámbu krásným svatým starou hlavou dával takt.
Pouze svatí měli harfy zlatem, stříbrem vykládané, drahokamy posázené měli svatí harfy své.
V hymny světic zapadaly harfy svatých jako zvony; starý Pámbu usmíval se – nohou dával harfám takt.
A v neděli starý Pámbu zapálil si dlouhou dýmku, a světice se svatými kolem Trůnu tančili – – –
Takhle jsem si ve snách kreslil věčnou radost na nebesích, za veselé teplé hnízdo království jsem boží měl.
Věřil jsem, že milý Pámbu, za psoty a za svízele ňákou švandu nehynoucí na Nebi mi uchystá.
Ale běda, milý hochu, jaká Nula tohle Nebe! Větší slota na Nebesích, nežli byla na Zemi! –
A čeládka na Bludici po Nebi je jako vzteklá: střílí se a otravuje samým spěchem na Věčnost!
Na svíčky a na modlení poslední groš dal by každý, aby teplé místečko si na Nebesích zakoupil!
Milá cháska na Bludici s milým Pánem obchoduje, jako kdyby starý Pámbu v žilách měl krev židovskou!
„Pane Bože, zde je svíčka!“ A za svíčku každý taškář, dá-li ještě na modlení, čeká boží království.
Halíř dá-li milý taškář žebrákovi na Bludici, čeká, aby štědrý Pámbu vystavěl mu za něj dům!
Chytrý šibal na Bludici za růženec, modlitbičku, za svíčku a almužničku chce mít v Nebi pelíšek!
Každá babka za písničku, za hymnu a za svíčičku z jedné mísy na Nebesích s Pámbíčkem chce mannu jíst!
Obchoduje bílá havěť s Hospodinem na Nebesích; milý Pámbu v žlutých mlhách myslí si však vlastní díl...
Vzpomíná-li duše moje v této říši žluté mlhy na minulé, na zapadlé – jaké hory vzpomínek!
Světlý, jasný život zhasnul; – před očima pouze mlhy – žluté mlhy – žluté říše – – Zbyly pouze mrtvé sny!
V nekonečném tomto světě, v tomto Nebi žluté mlhy na pohaslý život vlastní duše moje vzpomíná...
Život se mi jeví hvězdou, jež hořela ve vesmíru, – požáry své vyzářila – pohasla a vychladla...
Není hvězdy ve vesmíru, jež by plála ohněm věčným: hasnou hvězdy ve vesmíru jako svíce voskové.
Jako hvězda ve vesmíru požárem Tvá Píseň vzplane – hvězdou světem ponese se – – v mlhách zhasne Píseň Tvá!...
Vzpomínám si, rozvzpomínám na ranné své mládí mrtvé, na otce a mládí zhaslé vzpomíná si duše má...
Na ranné své mládí myslím, kdy jsme s otcem jezdívali po zavátých cestách bílých v krutých zimách pro uhlí.
Potoky a řeky šumné nedýchaly dechem tichým, jásot jejich, život, rytmus pohřbil sníh a chladný led.
Nahá těla zimních krajin zahalily bílé sněhy, když jsme se psem v bílých zimách jezdívali pro uhlí.
„Cikáne“ můj, „Cikáne“ můj, vylez z boudy, pojedeme, na hory si vyjedeme, „Cikáne“ můj, pro uhlí!
„Cikán“ skákal, hafal, štěkal, když jsem si ho do vozíku, do vozíku čtyřkolého jak koníka zapřáhal.
Do vozíku čtyřkolého zapřáhl jsem svého psíka, tatík náš se chopil vojky, a vzadu jsem klusal já...
Červenou čepici dragounskou posadil jsem si na hlavu, na hory pro uhlí jeli jsme: otec můj, „Cikán“ a já!
Vesele jsme uháněli zamlklými údolími, do vrchů a s vrchů opět vesele jsme pádili.
Ale horší byla cesta, když vozík měl těžký náklad, když se s uhlím jelo domů, když se jelo domů s hor.
„Cikán“, chudák, jazyk plazil, otec těžce oddychoval, a já ze všech sil svých tlačil čtyřkolový vozík náš.
Cesta vedla dlouhým lesem vysokých a štíhlých sosen, na sosnách se drahokamy v slunci třpytil bílý sníh.
„Cikán“, chudák, jazyk plazil, otec těžce oddychoval, a má duše spřádala si v ostrém mrazu teplé sny.
Borový les, sosnový les změnil se mi ve varhany, štíhlé sosny bílé sněhem ve stříbrné píšťaly.
Tisíce jsem viděl píšťal, stříbrných a bílých píšťal, a každá z nich vydávala jasný, teplý, slavný tón.
Zlaté zvuky bílých varhan zalévaly moji duši, na perutích zlatých tónů k slunci spěla duše má.
Miliony zlatých tónů mořem duši zalilo mi, na vzedmutých jejich vlnách vznášela se duše má.
Srdceryvné písně chladné mrazily mou mladou duši, smuteční a černé písně zašeřily duši mou.
Jasná radost – mračná muka, zlaté dny a černé noci střídaly se v mojí duši při poslechu písní těch.
Nebe náruč rozpínalo, země ústa otvírala, brzo nebe byl jsem blízek, brzo v propast řítil se...
Jako vichr Písně ony duše mojí chopily se, přes hory a přes údolí unášely mysl mou.
Přes ropotné oceány slavně s mojí duší spěly, přes nejvyšší hory světa v neznámo jsme letěli.
Do neznámých světů cizích zanesly mě Hymny varhan, do slavnějších, krašších světů slavně spěla duše má – – –
Od otce i od vozíku tisíce mil byl jsem vzdálen; „Cikán“ táhl, otec táhl – avšak smutna byla duše má...
„Cikán“ jazyk vyplazoval, otec těžce oddychoval, a já tiše za vozíkem v myšlenkách jsem šel a snil...
Z bílých krajin mého mládí unáší mě mysl moje – na pobřeží valných moří ocitá se duše má.
Na pobřeží valných moří ocitám se se svým druhem, na pobřeží burných moří se svým druhem bloudím já.
Jak lilie květy bílé duše se nám rozvírají při pohledu na oceán v neznámo se valící.
O Umění naše duše hovoří a přemítají, do nadhvězdných světů spěje naše duše společná.
Václavova duše čistá letí s mojí duší žhavou, krajem Snův a krajem Písní duše jeho spěje s mou...
O životě přemítáme, jaká louže ohromná to, a co v oné širé louži žije Pulců malinkých!
Louže ona plna bahna, a v tom bahně samý Pulec, samý Pulec vypasený břichatý a kulatý.
Čím je Pulcům čisté Snění, čím je Pravda, čím jsou Písně? Pulec má rád svoje bahno a své bříško kulaté!
O stolici pravidelnou, o množení pravidelné, o papání, o bumbání stará se jen Puleček!
O klípku a o pomluvě, o škandálku, o ostudě tlustý Pulec v mastném bahně žije pulčí duší svou.
V mastném bahně tlustý Pulec nevěsty si shání tučné; v mastném bahně plodí děti tlustý Pulec s Pulčicí...
Jasné Sny a ryzí Touhy, volná Pravda, přímé Slovo v mastném bahně mezi Pulci nezapouští kořínky...
Jaké Peklo mívával jsem k vůli Pravdě na Bludici! Pro Pravdu se stále ještě na Bludici křižuje...
Jsi-li synem úzké vlasti, zotročilé vlasti úzké, jak pes musíš ustavičně na ústech mít náhubek!
Úzká vlast je plna rasů, plna rasů zhovadilých, již po volných lidech pasou jako kočka po myši.
Zjeví-li se volný člověk bez náhubku v úzké vlasti, přichvátají rasi s pytlem, s tmavým pytlem hlubokým, –
a do pytle hlubokého volný člověk bez náhubku po hlavě jak štěně letí – na dno Ticha tmavého!
Úzká vlast je úzká klícka pro kanárky ochočené, ale orlům v úzké klícce nelze křídla rozepnout!
Úzká vlast je teplým hnízdem pro pokrytce, pro šibaly, pro frátery, kostelníky, pro vířenky, pro chachary!
V úzké vlasti jako osel abys hlavu věsil k zemi; hlava vzhůru v úzké vlasti vlastizrádný trestný čin!
V úzké vlasti abys šeptal jako baby při mši svaté; v úzké vlasti jako fráter abys chodil po špičkách!
Hranice své úzké Vlasti vždy jsem toužil rozšířiti; silní muži rozšiřují úzký hrudník Vlasti své!
Synům malých úzkých vlastí přeji silné zdravé pěsti, ocelové přeji pěsti Synům Malých Národů!
Hromovými pěstmi svými nechť do shnilých model bijí! Tma nechť zmizí z úzkých vlastí! Světlo Malým Národům! – – –
Jasný druhu, Václave můj, v této říši žluté mlhy na naši pouť vzpomínám si veleříší Německou.
Na onu vlast vzpomínám si bodákův a kontrapunktu, jak jsme zmrzlým kontrapunktem vlast bavili germánskou!
Tři měsíce prožili jsme v hlavním městě veleříše, tři měsíce zívali jsme v hlavním městě německém.
Šest neděl jsme slunce boží na obloze neviděli, z mračen šedých po šest neděl lil se na nás mokrý déšť.
Jak slepice chodili jsme šedou mlhou – chladným deštěm, náladu jsme měli mokrou v této říši bodáků.
Jenom časem místo slunce, po němž jsme jak hadi práhli, na obloze našich mozků zlatý humor zásvit nám.
V jedné také zlaté chvíli, když nám humor mozek zahřál, na toulkách jsme byli městem – pozdní byla chladná noc.
A tou chladnou zimní nocí hlaholila naše fuga, nočním vzduchem zachvívala naše fuga dvouhlasná.
Slavnou fugu zapěli jsme, až nám z očí slze tryskly; pozdní chodci chladnou nocí za břicha se chytali...
Zrcadlo jsme podrželi německému kontrapunktu; dobré Němce rozdováděl ztuhlý jejich kontrapunkt!
Po německém pivě silném smrtelníkům třeští hlava, následky však mnohem horší kontrapunkt má německý! – –
Avšak běda – žal a – běda!... Marné moje vzpomínání! – Jaká poušť a jaká nuda v tomto božím království!
Tisíce a miliony nových mil jsem opět ušel, nekonečným světem šerým potácí se duše má.
Nové strmé hory zřel jsem tyčiti se v žluté páry, nová města nepřehledná mizeti jsem v mlhách zřel.
Miliony věží strmých v mlhách se mi budovalo, miliony slavných chrámů topilo se v moři mlh.
Po svatých a po světicích ani vzdechu, ani slechu, přede mnou a za mnou mlhy – tiché moře žlutých mlh...
V těchto mlhách – žlutých mlhách, zoufá, si má smutná duše, po východu prahne srdce z nebeského království.
Jak jsou tady k smíchu, hochu, všechna ona kázáníčka, jež jsi slyšel na Bludici z úst kulatých páterů!
Trpte, chudí – držte jazyk, boháči nechť cpou si břicha, na Věčnosti, holoubkové, nemine vás odplata!
Kdo se živil na Bludici okoralým suchým chlebem, na Věčnosti každodenně bude míti husičku.
Kdo polévku bramborovou celý život jak pes chlemtal, na Věčnosti bude papat polívčičku z oháňky.
Kdo jen samé placky jedl, z černé mouky, nemaštěné, na Věčnosti bude míti beefsteaky a rumsteaky.
A ti chudí, prostí duchem, kteří pili žitnou s rumem, na Věčnosti budou míti hned k snídaní burgundské!
Chudá pakáž, sprostá luza, která pouze pila vodu, na Věčnosti bude píti třikrát denně šampaňské!
A kdo chodil na Bludici roztřepený jako fangle, na Věčnosti bude chodit v atlasu a hedvábí.
Komu z kalhot na Bludici vyhlížela panímanda, na Věčnosti panímandu hermelín mu bude krýt...
Chceš-li býti, synu, spasen, růženečkuj, zpovídej se, pokorným buď, poníženým, za zuby však jazyk drž!
Čerti budou na Věčnosti hrýzti v břicha Pány světa, strašné časy Páni světa na Věčnosti budou mít!
Na psím sádle černé placky boháči si budou smažit, polívčičky budou papat z dlouhých myších ocásků.
Místo vína šampaňského budou tlustí Páni světa pouze kalnou vodu píti ze smrdutých kaluží.
Žádné kýty, žádný roastbeef nebudou mít na Věčnosti, o prachu a blátě černém s červy budou hodovat.
Kdo v nádherných zámcích bydlil, v palácích a domech krásných, bude muset jako krysa hnusnou stoku obývat.
Kdo žil v samých radovánkách, na rožni se bude smažit, čerti budou vidlicemi bodati mu do srdce.
Kdo byl krutým vydřiduchem, tomu bude pět set čertů dnem i nocí v hrdlo líti roztavené dukáty.
Kdo podváděl mladé panny, mladé vdovy, hezké panské, tomu budou staré báby do břicha tlouct hřebíky.
Kdo chudému křesťanovi na Bludici vlas jen zkřivil, toho budou čerti čtvrtit a dělat z něj salámy.
Kdo nechodil na kázání k Tovaryšům Ježíšovým, na dělových koulích žhavých bude muset klečeti.
A kdo chodil v hermelínu, tomu bude tisíc čertů mrskat pruty ohnivými dnem i nocí zadnici! – –
O, můj milý Hospodine, co strachu Tví Tovaryši ubohému křesťanovi s královstvím Tvým nahnali!
Co jest Věčnost, dobří lidé? Bez konce a bez počátku bezeměrný věčný Prostor – – Říše par a světy – mlh – – –
Tímto světem žluté mlhy potácím se jako zpitý, v neznámo a nekonečno potácí se duše má.
Mlhám žlutým není konce, žlutým světům není konce, olověná nuda tíží moji duši neklidnou.
Zoufání a krutá nuda jako hora leží na mně, jako hora nebetyčná tíží nuda srdce mé!
Co obětí Pánu Bohu přinésti by duše chtěla, kdyby Pámbu na Bludici poslati chtěl duši mou!
Avšak viz a popatř, duše, jaký Přízrak se ti blíží?!... V boku má tři rudé růže – v každé dlani po růži...
„Mistře, Mistře,“ zvolám v štěstí, klesnu k Jeho bílým nohám, a na čistých Jeho nohách rudé růže též zřím dvě...
A když jsem mu slíbal nohy, povstanu a líbám skráně, – – kolem skrání věnec růží ovinutý Mistr má...
A když jsem mu slíbal skráně, v Jeho oči vnořil jsem se, v Jeho hvězdné snivé oči vpíjela se duše má.
Hvězdné snivé oči Jeho byly plny čistých slzí, plna bolu byla Jeho velebná a lidská tvář.
Vznešený můj Mistře čistý, rci mi, rci, proč lkáš a pláčeš, proč v Tvé čisté jasné tváři tolik bolu umírá?
Či snad želíš, Mistře jasný, že’s dokonal na Golgotě, pro tenhle svět žluté mlhy – – pro tohleto království?! – – –
Ani retem nehnul Mistr, mrtvě mlčel jako skála, jenom slzy zašeřily Jeho oči tajemné –...
Pohnul sebou Přízrak Mistra, nesl se jak bílá pára, a já chvatně za Přízrakem kráčel světem žlutých mlh...
Nesmírnými – obrovskými – nezměrnými – ohromnými prostory spěl Přízrak Mistra, a za Mistrem spěl jsem já.
„Mistře,“ pravím ku Přízraku, duše moje chorá smutkem, dovol, aby ve Tvých stopách kráčet směla duše má.
Křesťanský jsem vedl život na Bludici bludné, Pane, s chudými a nešťastnými soucítilo srdce mé.
Chudé, tiché, prosté duše, ponížené, pošlapané, ujařmené, zotročené, bratrsky jsem miloval.
Do všech šerých, tmavých duší, toužil jsem, by vniklo Světlo, aby všechna temná srdce prozářilo bratrství.
Po bohatství netoužil jsem, po úřadech nebažil jsem, břichu svému nesloužil jsem: jed jsem chléb a vodu pil.
Sloniti se v lesklé přízni mocných Červů chladné Země, nepřála si mysl moje: vlastní cestou šel jsem sám...
K dalekým svým velkým metám šel jsem bos a s holí v ruce, – jak kající poutník šel jsem k předalekým cílům svým...
Hnusných plodů cizoložství nedotekla se má ruka, ač jsem býval v pokušení – nepokálel jsem svou čest. –
Chudý, prostý, skromný domov, který přítel v slzách stavěl – – prostý krb a chudý domov nerozbil jsem nikomu!
Prosté louky, černé lesy, žitná pole, mladé háje, miloval jsem nad veškeru plochou světa nádheru.
Nový měsíc na obloze svítil radost do mé duše; zlaté slunce na nebesích štěstí lilo v duši mou.
Prostý sad a prostou židli pod ovocným plodným stromem, nebyl bych ni s králem změnil za jeho trůn královský.
Ovocný strom v prostém sadě – vůkol vonná měkká tráva – jasný blankyt nad svým čelem – a na Zemi měl jsem Ráj –...
Světa šum a hluchou rozkoš nehledala duše moje: věřil jsem, že lidské štěstí sídlí v chrámu Samoty.
Prázdně hrdým, dutě pyšným, nebýval jsem ve svém žití; byl jsem pouze mužně pyšným –: hrdě žil jsem – v ústraní!
Obojetným, podlízavým krčencem jsem nikdy nebyl; před vlivnými Pimprlaty nehrbil jsem nikdy hřbet!
Pozlaceným Pimprlatům v spodničkách i v podvlékačkách, nelíbal jsem nikdy jejich pozlacené pazourky.
Shnilým bahnem lichocení nesmýkal jsem duši svoji – do močálů pochlebenství nezabředlo moje Já...
Přímým slovem raději jsem lidem oči otevíral, nežli lží a pochlebenstvím zaslepovat jejich zrak.
Jasný Mistře, sladký Mistře, v mnohém jsem Tě následoval, neodpírat zlu však, Pane, nedovedla duše má!
Zjev Tvůj jasný, sladký Mistře, měkký je a příliš snivý, srdce lidské však je tvrdé, z tvrdé kůry obal má!
Na nepřátel tvrdá srdce nutno meč je tasit, Mistře, za jedinou ránu, Pane, radno dvakrát mečem tnout!
Neodpírat zlu, můj Pane, znamená být věcně rabem, jemuž ve tvář plíti bude každý lotr prašivý!
Umřít – zhynout – vykrvácet – sladko jest, ó sladký Mistře; ale dříve mečem proklát srdce lítých nepřátel!...
Čistý, snivý, měkký Mistře, miluji Tě velkou láskou, ale vzdor své velké lásce i s Tebou se rozcházím! – – –
Jasný Přízrak Mistra mého zmizel v žlutých vlhkých mlhách, a já opět žlutým světem mlh a par jsem kráčel sám...
V neprůhledných chladných mlhách nedostupné hory zřel jsem, v nedostupných žlutých světech cize mřely krajiny.
Oceánem žluté mlhy potácela se má duše – – Vyprostit se z těchto světů – moje touha jediná!
Jako vlny valily se přes mou hlavu žluté mlhy, jak ve vlnách oceánu umíralo srdce mé...
Mysl má již zoufala si, z duše naděj vyprchala, když před Trůnem Hospodina na ráz jsem se octnul zas.
Čacký synu, pomyslím si, učinil jsi velký objev, slavný objev zeměpisný: Nebe též je kulaté!
Dobrý, zlatý Prabuňka můj podřimoval na Svém Trůně, na tváři mu svítil úsměv jak holátku v kolíbce.
„Hospodine všemohoucí!“ velikým svým zvolám hlasem; a Hospodin dřímající zachvěl sebou na Trůně.
Otevřel Své krásné oči, veliké a jasné oči, vůkol mlha rozstoupla se, kolem trůnu hořel den.
Ve velikém zlatém slunci stápěla se duše moje, když Prabuňka zraky Svými na mé tváři spočinul.
Vrhnul jsem se na kolena a líbal jsem stupně Trůnu, koberce z mystické příze pokrývaly Boží Trůn.
Dobrotivý Prabuňko můj, úpěnlivým zvolám hlasem, s duší mou měj smilování, z mlh ji vybav nebeských!
Na Bludici, dobrý Otče, propust opět duši moji, pro svobodnou lidskou duši není Boží království!
Obešel jsem celé Nebe, Hospodine hromovládný, jako plavec obeplul jsem slavné Tvoje království.
A co na své oči zřel jsem? Mlhy žluté – páry žluté – světy žluté – říše žluté – světy mlh – a mlh – a mlh...
Na Bludici kolotavou propust duši, Hospodine, smát se chci i trudy sdílet opět s bílou pakáží.
Bohatá i chudá cháska vždy mě zdravě rozesmála; mezi bílé ssavce, Pane, propust opět duši mou!
Bílý ssavec, Hospodine, na Bludici má své místo; Nebe může svatě přáti světicím a svatým Tvým!
Mezi milé krajany mé propust duši, Hospodine, po krajanech velkodušných prahne duše toužebně.
V krásné mojí české Vlasti mnoho lidí zívá nudou, a ty milé nudné duše potěšit chce srdce mé.
V Čechách, Pane, vtip je řídký, dvě zla stíní lidem ducha: pivečko a politika šeří lidem dušičky!
Úzká Vlast a úzká bota strašně svírá lidem nohy; rozšlapat se musí bota, chceš-li chodit svobodně!
Mnoho starých shnilých model znešvařuje tvář mé Vlasti; mnoho staré shnilé slámy dusí Vlast mou ubohou!
Všechnu starou, shnilou slámu, mravní hnůj a modly shnilé, propustíš-li duši z Nebe, ve své Vlasti zapálím!
Na východě, na západě, na jihu i na severu, krvavé a velkolepé rudé vzplanou požáry.
Staré shnilé hloupé modly hořet budou jako seno, ohnivá má duše spálí všechny lživé oltáře.
Ohnivou a velkolepou přinesu Ti obět, Pane –: pověru a hloupost lidskou slavným zničím požárem! – –
Třikrát kývnul Pámbu hlavou, na rámě mi vložil ruce, a mé tváře zanícené hladit počal rukou svou. –
Slíbal jsem mu Jeho ruce, slíbal jsem mu Jeho nohy, Jeho roucho z modrých oblak pokorně jsem líbal též.
A dříve než jsem se nadál, octnul jsem se na žebříku, na žebříku z měkké příze – z modré příze mystické...
Po žebříku z měkké příze, z mystické a modré příze, jak veverka šplhal jsem se na Bludici vzdálenou...
Jak kynutý velký knedlík kolotala, kobrtala čarokrásná Bludice má velkolepým Vesmírem.
Kolotočem točila se Bludice má zbožňovaná, každý malý bílý ssavec vlastního měl koníčka.
Obrovské a velkolepé nebetyčné hory strmé jevily se mému zraku jako cvočky v střevíci.
Nepřehledná valná moře vyhlížela jako mísa – jako mísa roztavené zlaté rudy hořící...
Po žebříku z měkké příze, z mystické a modré příze, dlouho – dlouho spěl jsem v náruč drahé matky Bludice – –
Kolik roků cesta moje s Nebe na Zem objímala, vysloviti nedovedu: neměl jsem kdy měřit Čas.
Živě však se pamatuji, jak by tomu dneska bylo, že měšťany na Bludici polekal můj zevnějšek.
S Věčnosti jsem připutoval pouze ve své bílé kůži, nahá moje bílá kůže urazila ssavců vkus.
Bílí ssavci seběhli se v nádherných a pestrých cárech, nahou přímou bytost moji obklíčili s odporem.
Když však tvář mou rozpoznali, rozprchli se na vše strany, jak zajíci utíkali a zoufale volali:
„Dobří lidé, Pámbu s námi, Lošťák je zas mezi námi!“– – Na horách se slunce páslo; – na Zemi byl bílý den – –
Cookies on Poetry Cove