III.

Noc byla letní, hvězdná, lunojasná, když Ivan bloudil městem samoten, na lásku mysle, jak je srdci spasná, když nitro svírá žal a bol a sten.

A na mysli mu onen obraz tanul, jak vedl dříve život hýřivý, jak v kruhu přátel k rozkošnictví zplanul a pokles’ s nimi ve proud vířivý.

Pak zjevil se mu její obraz čistý: to oko čarné, oko blankytné, ty vonné rty, jak mladé růže listy, a jakou rozkoš úsměv poskytne!

I vzpomněl sobě také chvíle oné, když pojala jej v náruč poprvé, když ony rty, jak jarní růže vonné, tvář jeho zulíbaly do krve...

Pak zjevil se mu jejich život příští –: i zdál se keřem zeleným mu být, jenž nevadne, leč mízou věčně prýští a korunou že sáhá po blankyt.

A mezi tím, co nový sen mu tanul na mysli citem lásky rozvlané, stín postavy před jeho zrakem stanul – byl přítel to – a zvolal: „Ivane!

rok drahný po tobě již toužím celý hledaje tebe, ptám se známých všech, a bloudím nocemi, když blankyt stmělý, za vichrů bouřlivých i v slunných dnech, –

leč hledání mé bylo marné dosud! I myslil jsem, že není tebe již, že neurvalý, mrazný žití osud tvé srdce unes’ v temnou hrobu skrýš.

Ó kéž bys věděl, jaká radost v hloubi se mého nitra mocně zachvívá, když ruka má se s tvojí rukou snoubí, když oko mé se v tvář tvou zadívá...

Však, pro bůh, mluv, a dej mi vysvětlení!“ Vše přetvořil a změnil ve mně čas, tak že již v srdci ani stopy není po dobách oněch, které spjaly nás:

Poznal jsem marnost naší společnosti, poznal jsem v pravdě, že to ledný hrob, jenž v nitru temném srdce živých hostí! Však nebývával hrob ten bez ozdob!

Jen připomeň si ony noci burné, kdy zlatá vínem pěnící se číš zapuzovala s čela mraky chmurné. Nuž odhalím ti nitro své, nechť zvíš,

že život chová ještě slasti jiné: Mysli si srdce vichrem zmítané, jež v rozbouřených proudech žití hyne a mní, že již již tlouci přestane,

když objeví se v onom hučném víru zjev dívčí, čistý jako říše hvězd, a uvede je v kraje lásky, míru, kde tvář nebeská prosta mraků jest.

Nuž budiž šťasten! jednu prosbu ale – jsem v srdci přesvědčen, že vyplníš – však pílí čas, pojď s místa o krok dále, a prosbu moji slední cestou zvíš!

Nuž pojď, a rci! Dnes v přátel milém kruhu slavíme slavnost – slavnost smuteční, neb Karel, nejmilejší z našich druhů,

noc první v temném, pustém hrobě sní. Pojď se mnou, dej nám všechněm s Bohem slední a rci, jak srdce tvoje změnil čas, však naposledy ještě pohár zvedni

a zapomeň pak na vždy třeba nás! Ach, ne! mně nelze jít, neb srdce svírá tak divná předtucha a divný žal – před zrakem mým se jeví nesměrná poušť širá –

já tuším, štěstí mé že vír by svál! O ztiš se, ztiš a nebuď děckem myslí! Ne, ne! já nepůjdu – buď s Bohem již! Vy všichni strom jste nad propastí svislý,

jenž denně klesá hloub a padá níž! Nuž s Bohem! S Bohem! Ne! buď již jak buď, pojď, prožij s námi noc tu naposledy, by každý přivinul tě na svou hruď,

když v kraji lásky tvé se ztratí sledy. Jen připomeň si ona zašlá léta, kdy každý z nás se v dumy pohroužil a nenalezna pravdy v pravdách světa,

jak smutně tvář svou v chladné dlaně skryl... Leč poznavše, vše klamem že zde dýše, že Volnost zákon spoutal řetězem, tu na zmar srdce pozdvihli jsme číše,

by pojala nás pravda – mrazná zem! – O půjdeš, Ivane?! Nuž, půjdu tedy, když neustává prosebný tvůj hlas, a dám vám s Bohem – s Bohem naposledy,

však s Bohem tím i – zapomenu Vás!... A šli. Kol bylo ticho, hvězdy plály, a vítr šuměl písně líbezné, leč Ivanovým nitrem chvěly žaly,

tak smutné, hluboké a bezmezné...