Už jsem tady, Pane Bože, už jsem tady před Tvým Trůnem! Přišel jsem Ti odhaliti všechny hříchy duše své!
Za živa jsem nerad lidem šeptal v uši hříchy svoje, takže páter ani fráter neznal tajné spády mé!
Nevěřil jsem prostě, Pane, že by páter tučných tváří, vypitý a vykynutý tajemství měl znáti má!
Proč se vrhat na kolena před páterem vybumbaným, a jak hloupá, tupá ovce mečeti mu hříchy své?
Nikdy – nikdy! duše moje hřímala a přísahala; a když zpověď, tak ať zpověď, ale přímo Bohu v tvář!
Tváří v tvář Tvou zírat, Pane, bez křížkův a bez fňukání, bez modlářství, bez růženců, přímo mluvit jako muž!
Přímo mluvit, jak se sluší na Syna, když mluví s Otcem, – tak jsem si vždy představoval, Pane Bože, zpověď svou!
Teď zde stojím před Tvým Trůnem, bez příkras a bez ozdoby, bez nádherných cárů světských, pouze v bílé kůži své!
Stojím tu, jak Adam v ráji, lidskou koží potažený, a mou bílou lidskou kůži zdobí pouze černý vlas.
Nestydím se za nahotu, Pane Bože všemohoucí; jaks mě stvořil, taks mě stvořil: jaks mě stvořil, tak mě máš!
Lidské tělo, nahé tělo, vznešeným je chrámem božím; v lidském těle, nahém těle, hoří božské myšlenky.
Lidské tělo, nahé tělo, vznešeným je chrámem Písní; v lidském těle, v nahém těle, nesmrtelné Písně zní!
A tak slyš již, Otče dobrý, nahou Zpověď syna Svého; nahý Syn Tvůj nahým hlasem zazpívá Ti Zpověď svou!
Narozen jsem na Bludici, jež se Země zove, Pane; narozen jsem z chudé ženy v slunný prvý jarní den.
Nuzně jsem se zrodil, Otče; smutný jsem měl příchod na svět: kmotrem jsem měl kostelníka, kmotrou bábu babicí.
Příbuzenstvo moje prosté zvláštní zmínky není hodno: poctivě se každý živil, – chudým umřel jako pes.
Jedním slovem, Pane Bože, slavné moje příbuzenstvo počestná a bohabojná, chudá byla čeládka!
Čert vem’ Bídu, milý Otče, onu zhoubnou břišní nemoc, která denně statisíce vraždí chudé pakáže!
Bída, Králi na nebesích, chudým dětem kuchá břicha, ponižuje Tvoje syny na ubohou němou tvář! – –
U kolébky mojí dětské sedávala Bída chladná, houpala mě, zpívala mně písně svoje mrazivé.
Jejím písním naslouchal jsem, a mou duší snové táhli, jak když krajem zasněženým černí letí havrani...
A tak v časném, ranném mládí bylo mně již zápasiti s touto krutou, nelítostnou, chladnokrevnou Příšerou.
Vzpomenu-li svého mládí, Hospodine dobrotivý, tak mně ještě před Tvým Trůnem mráz pobíhá po zádech!
Zaplať pámbu, Hospodine, že jsem s Tebou na Věčnosti, že již Moře odplavilo neklidný můj život psí...
To byl život, dobrý Otče, jaký Ludvík Lošťák vedl na vyhaslé, na vychladlé vrávoravé planetě!
Táta chuďas, máma chuďas, dědek chuďas, bába chuďas, strejda chuďas, teta chuďas, kmotr s kmotrou chuďas též.
U knížete Meternicha ovčáckým byl mistrem dědek; a můj dobrý, drahý táta poctivý byl mistr švec.
Pane Bože, jaký dobrák, poctivý a přímý chudák, jaká duše trpělivá ten můj chudý táta byl!
Vzpomínám si – vzpomínám si, Hospodine vševědoucí, jak za moje první skřipky podšil boty táta můj!
Jaká radost – první housle; jaká radost – první píseň; jaká radost, Pane Bože, muzikantem v Čechách být!
Jak jsem kochal svoje housle – jak jsem kochal svoje písně!... Na půdě jsem z jitra hrával vrkajícím holubům.
Housle mé a harmonika bývaly mým krásným světem; na mezích jsem ovcím hrával, a na půdě holubům...
Moje máma, Pane Bože, jako lvice byla dravá, srdce však jak holubice měkce měla citlivé.
Milovali jsme se něžně; rvali jsme se spolu něžně; já a máma, jací bujní bývali jsme divoši!
Slovní půtky, slovní řeže, sváděli jsme jak dva čerti; talent měla polemický černooká máma má!
Jako dravec pružná byla černooká, černovlasá, pracovitá, hospodárná, sladká, zlatá máma má!
Kdybych si měl volit mámu, zvolil bych si opět mámu – dravou, rvavou, něžnou, sladkou, jako byla máma má! – –
Bez přetvářky, otevřeně, zpovídám se, Pane Bože; hořká pravda, drsná pravda, krásnější jest sladké lži!
Hořké pravdy, drsné pravdy, vždy jsem býval apoštolem; odpůrcem však zapřísáhlým nadívaných medem lží!...
Nyní slyš však, Hospodine, po kterých jsem cestách kráčel, dříve nežli bohové mě obmyslili varytem.
Apollo mně na počátku za patrona nebyl souzen, – svatý Kryšpín hvězdou měl být na obloze života!
Na obloze žití mého svatý Kryšpín hořeti měl, a na místo zlaté lyry měl jsem v ruce třímat knejp!
Knejp a dratev, šídlo, potěch, kopyta se rojit vidět, popem míchat, dratve smolit, ze škopíčku denně pít – –
Všechny tyto příjemnosti líčil na mě svatý Kryšpín, až posléze tento svatý na dratev mě lapil svou!
V nedobytné Černé Plzni, v devatenáctém století, nastolil mě svatý Kryšpín na třínohý nízký trůn.
Nehlučné a neúřední bylo moje nastolení: sám jsem spěchal do kostela zahájiti úřad svůj.
Do hlavního chrámu Páně svatého Bartoloměje, s pokornou a poníženou pospíchal jsem duší svou.
Dřív však, nežli do kostela, v železářský krám jsem vstoupil, a za peníz nastřádaný koupil jsem si kladivo.
A s kladivem v ruce pravé před hlavní jsem poklek’ oltář; modlil jsem se k Tobě, Pane, bys mně zdar a štěstí přál.
Modlil jsem se ke všem Svatým, aby slavné řemeslo mé mysl dobře pochopila, abych zdatný dělník byl!
A z kostela přišed domů, pyšně jako Rytíř Práce, na třínohý trůn jsem zased’, po pravici tatíka – – –
Dny a týdny ubíhaly, ubíhaly v bázni boží, a já čile kladivem svým tlouk’ a bušil do floků!
Svatý Kryšpín musel míti radost ze mne nehoráznou, viděl-li, jak svědomitě biju, buším kladivem!
Ať jsem dělal, co jsem dělal, práci tu či práci onu, každé práce svědomitě chopil jsem se v žití svém!
Ať jsem k metě té či oné zamířil svým pevným krokem, nikdy jsem se nezastavil, až jsem došel mety své!
Ocelové dal’s mně paže, dobrotivý Hospodine: co třímala ruka moje, těžko bylo vyrvat z ní!
A tak i to kladivo mé, s nímž jsem klečel před oltářem, nikdo by mi nebyl vyrval ze sevřené ruky mé!
Apoštola nadšeného mohl míti svatý Kryšpín, ale prudká jarní bouře zabouřila srdcem mým!
Žena, dobrý Hospodine, – máš již s Evou zkušenosti, od počátku zdrojem byla na Bludici všeho zla.
Žena též má na svědomí, že já mladý bídný hříšník provedl jsem Kryšpínovi v mladých letech kousek zlý!
V nedobytné Černé Plzni, ve vůkolí našem blízkém, sídlil jasný, světlý anděl, čítal asi deset jar.
O dvě léta byl jsem starší hořící té hvězdy žhoucí, jež v mém srdci založila prvý požár citový.
Hlava sluncem hořela jí, jasných, čistých byla tváří, lilie a růže rudé měla barvu dívka má!
Kdykoli mně hvězdy přály potkati mou žabku zlatou, krví líce hořely mi – požár krve bytost má!
Jak lze srdce ženy získat, vycítil jsem přirozeně: Srdce ženy získáš dary, šeptala mi duše má.
Dárek tedy učinil jsem milé zlaté žabce svojí: obrázek, jenž představoval spící malá děcka dvě.
Spící malá děcka švarná v postýlce jak tulila se, spící malá něžná děcka daroval jsem žabce své.
Zlatá moje šumná žabka těšila se z dárku mého, a já jsem se opět těšil z malé šumné žabky své!
Ale běda – žal a běda, kamarád znal tajemství mé, o dárku též dozvěděl se kamarád můj – Jago zlý!...
V očích jed a v hlase dýku, pohrozil mi Jago mstivý: „Počkej, já to na tě povím, že se učíš Kryšpínem!“
V duši se mi zamračilo při vyhrůžce této strašné; že mým svatým Kryšpín svatý – nesdělil jsem žabce své.
Po ulicích bez zástěry chodíval jsem jako student, vlajku tuto Kryšpínovu nestavěl jsem na odiv! –
I stalo se, že láska moje pohasla jak voskovice, a s mou první láskou shasnul svatý Kryšpín, patron můj...
Otci svému prohlásil jsem, že po jeho smrti slavné nenastoupím na trůn jeho, na slavný trůn třínohý!
Pyšně jsem se sřekl trůnu, dědičného trůnu svého, a do světa vyšel jsem si studovati muziku.
Zlatá Praha stověžatá vábila mou mladou mysl, lákalať mou mladou duši Slavná Škola Hudební...
Jakživ jsem si nepomyslil, Hospodine všemohoucí, co na světě může býti profesorů učených!
Profesory na klarinet, profesory na pozauny, profesory na polnice, profesory na bubny;
profesory na kačeny, profesory na oboje, profesory na činely, profesory na fagot; –
všechny tyto muže slavné na vlastní jsem spatřil oči... Žasnul jsem a divil jsem se, co je lidí učených!
Věřiti jsem málem počal, že je valné slané moře plné slavných profesorů – profesorů hudebních...
Místo ústřic, mořských ježků, místo krabů, mořské trávy, myslil jsem, že v modrém moři samý slavný profesor! –
Před sbor těchto hlav učených předstoupil já čacký junák, pod paždí jsem tisknul housle, milované skřipky své.
Zahrát chtěl jsem na housle své učenému sboru tomu, sluchu však mi nepropůjčil profesorů slavný sbor.
Slavné toto koncilium na šest let mě odsoudilo, abych frkal, abych foukal, abych pískal na fagot.
Fagot místo houslí sladkých přisoudil mi sbor učený; do fagotu troubit, foukat, fagot pískat po šest let!
Pane Bože vševědoucí, zdali pak víš, co je fagot? Fagot, milý Hospodine, dlouhý klacek dřevěný!
Dlouhý klacek, jako obuch, fagot je, můj Hospodine; fagotem bys jednou ranou lehko tele usmrtil.
A ten dlouhý černý obuch samá dírka – žlutá klapka, samou dírkou – samou klapkou – nevíš, kam bys dříve hmáť!
Ó, té hudby, rajské hudby, kterou tento dlouhý klacek, milý Otče dobrotivý, ze svých útrob vydává!
Zasmál bys se, Hospodine, svíjel bys se na svém Trůně, kdybys takhle Variace poslechnul si na fagot!
To máš, Pane, hudbu duše, jako když se krmník směje, jak když dvacet malých selat ječí – piští ve chlívku!
A na tenhle luzný nástroj, Hospodine všemohoucí, měl jsem frkat, měl jsem troubit – frkat, pískat po šest let!
Lehko se to řekne: troubit; lehko se to řekne: frkat; jak však troubit a jak frkat? Dříve fagot musí být!
Ale fagot, Hospodine, nástroj velmi nákladný je; chce-li člověk fagot pískat, dvě stě korun musí mít!
Dvě stě korun, Pane Bože, pro chudáka jaké jmění! Kde můj dobrý, zlatý táta dvě stě korun měl jen vzít?!
Kde vzít otci dvě stě korun, který vždycky pískal kudlu, aby synek pískati moh’ Variace na fagot?!
Tady byla rada drahá, všemohoucí Hospodine! Z nouze mohla pomoci tu jen Princezna bohatá...
Na Princeznu dobrotivou, spanilou a ušlechtilou, sbor mých milých učitelů žádost poslal pokornou.
V žádosti té vylíčil mě jako talent prvé třídy, jako novou jasnou hvězdu na obloze hudební.
A Princezna dobrotivá, spanilá a ušlechtilá, koupila mi nový fagot, – dvě stě korun fagot stál!
Ebenem můj nový fagot černal se a temně lesk’ se, jako stříbro jeho klapky zářily a svítily.
Krásná byla podívaná na můj třpytný, lesklý fagot, když na čtyři části složen v pouzdře stkvěl se červeném. –
Po tři vleklé, dlouhé roky, milostivý Pane Bože, statečně jsem pískal, troubil, – frkal, pískal na fagot.
Tváře se mi nadýmaly, jak když v míse kyne knedlík, od frkání, od pískání, od troubení na fagot.
Velikým a proslaveným moh’ jsem býti virtuosem, opravdovým Paganinim moh’ jsem slouti na fagot!
Avšak běda, Hospodine, přiznávám se před Tvým Trůnem, průkopníkem zla a vzpoury odjakživa že jsem byl!
Na milých svých učitelích, na Princezně dobrotivé ohavného skutku jsem se, Pane Bože, dopustil!
Po třech vleklých, táhlých letech uchopil jsem milý fagot a s fagotem jako s klackem udeřil jsem do kouta.
Sboru slavných profesorů prohlásil jsem otevřeně, že na fagot frkat, pískat nebudu a nechci již!
Mezi sborem profesorů, – profesorů na píšťaly, na trubky a na timpany zmatek povstal veliký.
Dobří moji učitelé pokárali úmysl můj a přísně mi nakázali dále pískat na fagot!
Na to já však hlasem pevným zahřímal jsem nebojácně: „Raději, než fagot pískat, čert ať vezme muziku!“
Nad mou řečí bohaprázdnou profesoři spjali ruce, za zlosyna prohlásil mě hudební sbor učený!
Mluvit se mnou zakázáno všemu žactvu bylo přísně; mladé stádo bálo se mě jako ovce prašivé.
Rozlícení profesoři spis složili o mých činech, a milý spis odeslali dobrotivé Princezně.
V spise onom kreslen jsem byl jako zlosyn nebezpečný, který ani fagot pískat – ani modlit nechce se!...
A Princezna dobrotivá zle se na mě pohoršila; sekretář mě přísně vyzval, abych fagot vrátil zpět.
Fagot zpět jsem vydati měl, na který jsem po tři léta frkal – troubil – troubil – frkal – pískal – frkal ze všech sil!
Vole bych byl málem dostal od frkání, od troubení, a teď ještě za vši trýzeň fagot muset vrátit zpět!
V mysli své jsem nemoh’ srovnat, proč Princezna chce můj fagot; fagot přece není špinet, – přemítal jsem v mysli své...
A tak jsem se ustanovil ve své mladé čacké mysli, že Princezně dobrotivé milý fagot zastavím!
Odpusť hříchu, Hospodine, ale tak se vskutku stalo... „Hrom vem’ fagot!“ povzdych’ jsem si a fagot jsem zastavil.
K sekretáři osobně pak vydal jsem se do paláce, do paláce k sekretáři nes’ jsem lístek zástavní!
Sekretář měl přísné oči, černý vous a černé kníry; přísným zrakem přeměřil mě od hlavy až do paty.
„Kde máš fagot?“ zahřměl na mě; a já s klidem filosofa z kapsy vyňal malý lístek – milý lístek zástavní.
„Zde je fagot,“ pravím klidně; a sekretář zrakem tygra rychle změřil malý lístek – milý lístek zástavní.
A pak jako tygr na mě zahřměl hlasem plným zloby: „Budeš-li tak pokračovat, šibenici neujdeš!“ – – –
A tak skončil, milý Pane, nešťastný můj mrtvý fagot, lidumilný, velkodušný dar to dobré princezny...
Od onoho okamžiku, shovívavý Hospodine, počlo růst a počlo kvésti všechno moje neštěstí.
Lidé se mne počli stranit; knížata mě dala v klatbu; čelo jsem měl znamenané jako bludný bratr Kain.
A co, chudák, zavinil jsem? Za fagot jsem změnil lyru – zlatozvukou – zlastostrunnou – Lyru místo fagotu!
O své hříšné minulosti rozjímám-li, milý Pane, ač jsem nikdy nevzpomínal na Minulé v žití svém, –
vždy si myslím, že sám Satan napískal mi tenhle nápad, zlatostrunnou jasnou lyru zaměniti za fagot!
Fagotisty, dobrý Bože, na prsty bys mohl spočíst, ale stěží spočítal bys všechny české básníky!
Jak červíčků ve výkalech našel bys, ó milý Pane, na každém čtverečním metru v české vlasti básnílků!
Básnílkové, povídkáři, ve spodničkách novelisté jako vši se rychle množí v našem českém kožichu!
Havěť tato papírová slovíčka jen sežmoluje, jako kráva přežvykuje sladká lesklá slovíčka.
Naše chorá nemluvňata papíroví vojáci jsou, papírové mají meče, papírové ostruhy.
Slovíčka jak cukrkandl žvýkati chtí panáčkové; chorá naše nemluvňata chorobné jsou opičky!
Čerti vědí, milý Bože, kdo as tuhle modu zaved’, těhle básní-ančoviček, v milém našem království.
Chceš-li slouti velkým mužem, po dvacet let musíš, Pane, v týdennících, v měsíčnících, v sladkých listech rodinných, –
v časopisech obrázkových, v politických listech vážných, v kalendářích, v almanaších, v slabikářích, čítankách, –
v no-vi-nách pro ma-lé dě-ti, v modních listech pro pleť krásnou tisknout musíš, Hospodine, ančovičky-básničky.
Po dvacet let jméno svoje břeskně musíš vytrubovat, chceš-li slouti, milý Pane, v Čechách slavným básníkem!
Po dvacet let hvězdu svoji týdně musíš oznamovat, aby národ nepřehlédl na obloze hvězdu Tvou!
Jsi-li aspoň dvacet roků takto v bázni boží činným, vděčný národ pak Tě uzná nesmrtelným básníkem!...
Jsou též pěvci v České zemi, spravedlivým chci být, Pane, jejichž lyra zlatostrunná hluboký má krásný zvuk.
Ocelovým prsním tónem nástroj jejich zvučí zdravě, – těm pak, milý Pane Bože, popřej dobré trávení!
Většina vsak našich pěvců, veršotepcův uslzených, místo lyry ocelové perníkovou lyru má!
Mužná slova, přímá slova, ocelová slova řízná nevšedně jsou vzácným kovem v našem nudném království.
Český lid je, Hospodine, živen frází vlasteneckou; mládež naše odchována čirým senem lyrickým!
Za žlabem a za korytem ženou se a uhánějí všichni dobří lidé v Čechách jak čtyřnohá němá tvář!
V státních žlabech, milý Pane, hojnost živné dobré píce, hojnost píce pro vlastence, pro dušičky slaďounké!
A taková duše sladká, když se žlabu dotlačila, tiše žere, tiše tyje, neceká ni nedutá!...
Na takových ovcích krotkých pěkně se to sedí v sedle, měkce se to sedí v sedle policii rakouské!
Udatnost a chrabrost krášlí, trpělivý Hospodine, prozíravou, obezřetnou policii rakouskou!
Co hrdina – to policajt; co policajt – to hrdina; zaplať pámbu, Pane Bože, za muže tak statečné!
Stěží, Pane, uvěříš mi, jaké smělé patálije tito čačtí, chrabří muži občas v Čechách svádějí!
Na podzim, kdy žloutne listí, obyčejně přihází se, že se tichým lidem v Čechách hněvem zpění v žilách krev.
Dobrý lid se rozpomene na minulé dávné časy, kdy Čechové bývávali statečnými junáky.
Na svobody na papíře, na spuchřelé pergameny, na vítězství dávných Otců vzpomene si český lid.
Slavný obraz zašlé Slávy na mysli všem slavně tane, zašlá sláva zbarví nebe krvavými požáry...
A potomek slavných Otců do kapes si zandá ruce – a v hlubinách kapes svírá revoluční pěsti své!
V tomto svatém zanícení vyřítí se na ulice, v kapsách s pěstmi zaťatými vyřítí se jako lev.
Nespočetné, černé davy, jako valné vlny moře, zdvihají se ulicemi, zalévají náměstí.
Nepřehledné řady vidíš tvrdých lebek ujařmených vláčeti se líným tempem po ulicích zvlněných.
Dech se v prsou člověkovi úžasem a bázní tají při pohledu na to moře revolučních českých hlav!
Avšak slyš již, Hospodine, jaká píseň revoluční, jaká píseň nepodajná mračným nebem zachvívá!
Ze sta hrdel revolučních strašně vleklým, líným tempem, „Kde domov můj? Kde vlast je má?“ vlekle, líně zaznívá!
Jakým plžím, shnilým tempem, ufňukaně, uplakaně „Kde domov můj? Kde vlast je má?“ v Čechách lidé zívají!
Rytmického citu máš-li aspoň trochu, Hospodine, skopal bys a spohlavkoval toto nudné zívání!
Avšak viz již, Všemohoucí, jaký děs a jaká hrůza – jaký zmatek – jaký nářek ulekanou plní zem!
Krvelačně vyzbrojená slavná c. k. policie na vše strany rozprašuje vzbouřivší se český lid!
Slavná jízdná policie, slavná pěší policie, jak hladová lítá šelma ulicemi žene se!
V pravo řeže, v levo seče, fackuje a pohlavkuje, do břicha a do zad střílí bezpečnostní c. k. stráž!
Malé děti, chudé ženy, staré báby, mladé dámy šmahem k zemi povaluje jízdná chrabrá c. k. stráž!
Jaký zmatek – jaká hrůza – jaký šelest sečných zbraní – jaký dusot koňských kopyt – jaké krve prolití!
Nepřehlední zástupové stádem ovcí v před se ženou, a jim v patách stráž bezpeční do zad bije šavlemi...
Třicet tisíc chrabrých Čechů, milostivý Pane Bože, před třemi sty policajty jako vichr uhání! – –
A tak, milý Hospodine, všechny „české revoluce“ končívají vítězstvími policie hrdinné...
Co policajt – to hrdina; co hrdina – to policajt – – Žehnej zbraním, Hospodine, policie rakouské! – –
Odpusť, Otče milostivý, tento hřích mi trestuhodný, že se duše před Tvým Trůnem politikou obírá!
Vyšší cíle mysl moje sleduje a stíhá, Pane; židovinu-politiku nepěstuje duše má!
Politiky jsem se štítil jak nemoci nakažlivé; v politickém bahně hnusném neuměl jsem lovit já...
Na Bludici ziskuchtivé zlé a kruté měl jsem časy, žádné straně ušlechtilé nezapsal jsem duši svou;
žádné církvi politické, žádné církvi estetické nedělal jsem mouřenína, dobrotivý Bože můj!
Žádná církev politická, žádná církev estetická nevodila na provázku moji duši svobodnou!
Jak čert kříže, Pane Bože, stranil jsem se církví všechněch,... neb co církev, to je stádo, – stádnou není duše má!
Duše moje jako orel na vysokých žila skalách, širý vesmír obzírala jediná a samotná...
S rozumem svým, s úsudkem svým na Zemi jsem nečachroval, s estetikou, s politikou nedělal jsem obchůdky – –
Se stranami, Pane Bože, bývala vždy v Čechách potíž: dva Čechové, jak se sejdou, utvoří hned strany tři.
Jak po dešti rostou houby, rostou v milých Čechách strany: politické, umělecké, etické i kritické.
Se stranami, jak s houbami, opatrným radno býti: mnohá houba bývá jedlá, ale mnohá prašivá! – –
Zbývá ještě, Soudče přísný, pokorně bych vyznal pletky, jež jsem míval na Bludici s krásným dámským pohlavím.
Nevím, zdali rád nasloucháš těmhle věcem navinulým, páteři však s řeholníky velmi rádi kaviár...
V Anglii i v Čechách, Pane, hezké ženy miloval jsem; v Anglii i v Čechách, Pane, láskou hřmělo srdce mé!
Hezká žena, jako víno, působila na mou mysl; vůně ženy slunným jarem opájela duši mou!
Mořské dno a hvězdné nebe člověku lze prozkoumati, – srdce žen však zůstane mu tajem nedomyslným...
Srdce Evy, Pane Bože, neprůhledná temná tůně, a z té tůně neprůhledné není více návratu!
Jako moucha do podmáslí vždy jsem do té tůně vletěl, kdykoli jsem zadíval se do tůně té tajemné!
Často jsem též v životě svém zkoušel žíti jako světec, ale člověk bez samičky je jak kapr na poušti!
Jedním slovem, Hospodine, v lásce jsem byl rytíř křehký: mnohé zlo jsem čacky zdolal, – ženy jsem však nepřekonal!
Černým očím, zlatým očím, aby čert sám ubránil se; k černým očím srdce letí jako muška ke svíci.
K tajeplným očím černým orlem srdce letělo mé; požár čarných očí černých často sežeh’ srdce mé.
Avšak také v modrých očích, jako v modrém moři valném, tonulo již srdce moje jako loďka rybářská...
Na mou věru, Hospodine, sám bys hříchu neodolal, kdybys ženě zadíval se v její oči smyslné!
Samiček a svůdných ptáčat je jak mušek na Bludici; Země, Bože milostivý, smyslný je oceán...
Na smyslném oceáně pluje duše člověkova jak rybářský člun plachetní bičovaný vichřicí!
Na smyslném oceáně srdce moje plulo vratké; na smyslných vlnách lásky krvácelo srdce mé...
Jedna žena, Pane Bože, když mně srdce rozdrásala, jiná žena zahojila opět choré srdce mé. –
Se ženami, Hospodine, samečkové mají osud: samičky je klamou hříšně jak Pastýři Stádo své! –
Zpověď moje, Bože, končí... Rozhřešení dej mi, Pane! Poctivě a otevřeně vyznal jsem Ti hříchy své!
Nebesa a věčná radost čekají mě, vím to, Pane! Po zlých psotách na Bludici zasluhuji v Nebi ráj...
Pohnul sebou starý Pámbu, na rámě mi ruce vložil a na tváře poplácal mi dobrý, milý Prabuňka! – –
Cookies on Poetry Cove