Na obzoru hoří západ, hoří západ do krvava, celý blankyt zdá se býti rudou krví zbarvený.
Slunce jakby zapadalo do vln moře krvavého, – a můj oř je připravený na noční se vydat pouť.
Na vyjížďku nocí hvězdnou po Praze a po vůkolí, ve průvodu mistra hudby, Antonína slavného.
Neboť čas nám nahromadil tolik látky zajímavé, kterou stěží projednáme za jedinou krátkou noc!
Antonín, náš mistr slavný, rád si se mnou pohovoří, rád si se mnou porozpráví, – nejradši však za větrem,
kde nás všední dav nevidí, kde nás všední dav neslyší; – na samotách lidupustých mistr nějradš’ hovoří.
Mnohým by se mohlo zdáti, že je mistr nestatečný, že jen v ucho noci pusté pronáší své duše stesk.
To by však byl hrubý omyl, neboť mohu dosvědčiti, že náš mistr často pěsti v kapsách hněvně zatíná!
Ovšem, ovšem, moudrý člověk nebude mu ve zlé míti, že je mistr opatrný, že má jazyk na uzdě.
Co z toho má taký buřič, který pouze nahlas myslí, který lidu plným slovem od plic hřímá do duše?!
V akademii ni vrátným nestane se taký chachar, hlavu jeho nezušlechtí nikdy biret doktorský!
A proto si mistra vážím, ctím si jeho rozvážnosti, sbírám každou jeho moudrost jak slepice pšenici...
Toto krátké preludium k druhé větě Bohatýrské sloužiš místo ouvertury v sonátovém útvaru.
Neboť, věru, času není ku vzpomínkám, na reflexe, slovu svému dostát musím, poněvadž jsem gentleman.
V první větě Bohatýrské přislíbil jsem mistru svému, že až luna svítit bude s čarnou říší čistých hvězd,
Že si spolu vyjedeme, po způsobu bohatýrů, na vyjížďku hvězdnou nocí, a že mistra pobavím!
Slíbil jsem mu oře přivést a též slovo dal jsem čestné, že brnění zaopatřím mistru svému dobrému.
Dobřeť vím, že milostpaní nemá ráda ve svém domě veteš starou, haraburdí z romantických směšných dob.
Mistr ovšem jinak chápe velké kouzlo oné doby, ví onť, jak má vyhlížeti romantický bohatýr.
Proto tiše, klidně, oři, pod okna spěj mistra mého, aby dusot kopyt tvojích neprobudil spící choť!
Motiv z „Písně bohatýrské“ zahvízdám pod okny jeho, zahvízdám jej mezzoforte, máť mistr můj jemný sluch...
A tak jedu ulicemi, ulice jsou mrtvy, pusty, měsíc svítí rybím okem, pyšně jde můj bílý oř.
Potíž pouze s „Mediantou“ mám na svoji noční pouti, která pouze poslušna jest svého pána rozkazů.
A teď, chudák, musí klusat, musí cválat za mým ořem, cítíc na svém hřbetě tíži mistra mého brnění.
Avšak hle! již u cíle jsme –: hvízdám – hvízdám mezzoforte, hvízdám motiv z „Bohatýrské“, společný to motiv náš...
A než bys pět napočítal, haraší již klíč ve vratech, a můj mistr, slavný mistr, líbá mého čela jas.
Rychle, rychle, mistře, volám, zde brnění s „Mediantou“, spěšně na kůň, bohatýre, chvatně míjí noční čas!
Každé chvíle věčná škoda, která mine bez účele, kterou věčnost nezbádaná ve svůj jícen pohltí.
Srdce mé je těžké, mistře, hořkosti mám plná ústa, protož rychle, ať jsme z města v tiché volné přírodě! – – –
A již jedem, hrdě jedem, brnění nám stříbrem hoří, hvězd nesčetné legiony vrhá na ně svoji zář.
Mistr můj si pokuřuje, odplivuje, pokuřuje, a své zvíře ušlechtilé lehce šimrá za ouškem.
A já opět hvízdám sobě skladby svoje zamítnuté, jež na žádném posvícení nechtěli mi v Čechách hrát.
Naši oři v před se řítí, ku Strahovu vichrem spějí, a než jsme si pomyslili, octli jsme se za branou.
Zde jsme uzdu povolili našim ořům udýchaným, ku předu jsme krokem jeli, – rozhovor náš započal:
Prsa se mi, mistře, šíří hrdým, pyšným pomyšlením, že s duchem tak nesmrtelným sdílet mohu společnost!
Jesti, mistře, těžko v Čechách rozumného nalézt muže, žijeť v naší milé vlasti mnoho bílých opicí!
Mezi pěti miliony, mistře, jest to hrozná pravda, zbabělců pět milionů zalidňuje naši vlast.
Člověk náš, ach jaký kujón: ušklíbá se, ruku líbá, poklonkuje, potakuje, opičí svůj hrbí hřbet,
hejslovaní, nazdaruje, vlastenčí a sokoluje, za zády však čertovinu nějakou vždy provede!
Ve své lásce vlastenecké, v národním svém roznícení, suchý chléb vám od úst urvat, chleba skyvu poslední,
Nechati vás hubu sušit, nechati vás prahnout žízní, – také činy vlastenecké v naší vlasti v modě jsou!
Ach, můj mistře, drahý mistře, kolik ještě čackých synů v potu tváři dřít se bude, aby s rolí vlasteneckých,
s tváře naší české země všechnu špínu odklidili, všechny kaly vlastenecké, všechen vlastenecký hnůj!
Smutný úděl myslitelů, básníkův a buditelů, že duševní stoky musí čistit svému národu!
Básníci a myslitelé pouhými jsou, mistře, voli, již s napjetím všeho svalstva pluh za sebou vlekou těžký,
By duševní chléb se rodil na národa žírných rolí, za odměnu špatné píce a ubohý nuzný stáj!...
Zadržte již, příteli můj, jaká máte přirovnání, člověku se z vašich řečí vlasy ježí na hlavě!
Každá vaše věta páchne na tisíc mil vlastizradou, třaskavinou vaše slova – učiněný dynamit!
Štěstí vaše, vlast že v duchnách sny své spřádá vlastenecké, kdy z vašich úst hromobití na její se řítí skráň!
Utište se, mistře drahý, odpovídám s lehkým smíchem, vlast si musí přivyknouti na podobné koření.
Lid náš, mistře, nachlazen je, stůně hrozně silnou rýmou, a jest pravým dobrodiním pod nosem mu držet pepř!
Vykýchá se, vypláče se, hlava jeho bude lehčí, po vlastech znít bude pozdrav: Ať nám slouží ku zdraví!
Vy Jste, ovšem, optimista, slavný mistře Antoníne, Slovanské Jste napsal tance vlasti svojí milené.
Myslil Jste si: ať lid tančí, výská, tančí, jásá, křepčí, když mu mozek nepracuje, tak ať myslí nohama!
Nesmrtelná věčná sláva skráně vaše zdobit bude: lidu svému radno býti učitelem tanečním!
Zanechejmež těhle řečí, přerušil mě mistr náhle, raději mi vypravujte o své Písni vítězné.
O Vítězné chcete slyšet? – Máte pravdu, dobrý mistře, slíbil jsem vám vyprávěti o původu Písně své.
Slyšte tedy, Antoníne: Píseň svou jsem zapěl tehdy, když jsem mnil, že žití moje v tajemný se řítí hrob...
„S bohem“ slední chtěl jsem dáti všechněm snům a ideálům, o nichž moje duše snila na cestách mých trnových.
Vzpomínky jsem vzkřísit toužil, jež v mém srdci umíraly, chtěl jsem prostor hvězd a sluncí vyplniti hlasem svým.
Všechnu vůni lučních květů, jež spíjela moji duši, o Kráse když sny jsem sníval, vdechnout chtěl jsem v Píseň svou!
Chtěl jsem vdechnout vůni hájů do Písně své melodií, jimiž duše bloudívala, o Umění když jsem snil.
Chtěl jsem vdechnout smutek hrobů do Písně své harmonií, když jsem sníval na hřbitovech o Bohu a o Lásce.
Těžký smutek srdce svého v srdceryvných disonancích ponořit má duše chtěla na hlubé dno Písně mé, –
zápasy a rmuty svoje, tiché smutky se slzami vyplakat má duše chtěla na rtech Písně vítězné...
Těžké bylo moje mládí, hořká moje mužná léta, neboť po všech cestách žití vždy jsem kráčel sám a sám...
Po neschůdných šel jsem cestách, neboť jsem se štítil davu, hrdost mi vždy bránívala k cíli jíti se stádem.
Proto jsem si mety volil, mety stádu nepřístupné, k nebetyčným horám strmým zatoužila duše má.
Na vysokých strmých horách chrám jsem toužil zbudovat si, v němž by moje srdce zpěvné volné Písně mohlo pět,
na vysokých strmých horách, vzdálen rodu opičího, chtělo srdce Bohu svému básnit nový volný zpěv!
A tak šel jsem plání světa mysl maje zpitou světlem, kteréž do mé duše vrhal vlastní její Ideál.
Všechněm cestám vyšlapaným duše má se vyhýbala, neboť cesty vyšlapané hnusily se duši mé.
Raději bych býval zbloudil, na samotách vykrvácel, raději bych býval zhynul, nežli všední cestou jít!
Všední cesty, všední lidé všednosti své vyšlapaly, vlastní silou duše má však stavěla si cesty své!
V samotách jsem sílil, rostl, v samotách jsem snil a zpíval, na vysoké skále dubu podobá se moje Já.
Bouře s vichry do mne perou, rudé blesky nad mnou kříží, peň však v skále pevně kotví, vír jen zmítá korunou...
S pyšnou hlavou, s hrdým čelem tiše šel jsem za svým cílem, v slzách nikdy netonul jsem, když v mém ňadru bouřil žal.
Po bouřlivých vlnách plul jsem, po ropotných moří dalných, avšak na dně duše mojí kraloval vždy mužný klid.
Za bouří a za vichřicí, za sněhových prudkých vánic nezdolně jsem kráčel k cíli –: na temeno strmých hor.
Posměšných jsem nedbal hlasů, jež od teplých krbů stáda doléhaly k mému sluchu zlolajně a potupně.
Šílenců a bláznů tupých spíláno mi bylo cestou, pustý smích a zlořečení pronikalo duši mou.
Nemyslivé dravé davy zatínaly na mne pěsti, zaskočit a sbít mě chtěly, zatarasit cestu mou.
Zatarasit cestu k Slunci, zatarasit cestu k Hvězdám, zatarasit cestu do Hor pokoušel se hrubý dav.
Já však unik’ sběři oné, vyrval jsem se z její rukou, z oněch černých mrzských rukou, jež mne chtěly zardousit.
Marné bylo přání davu povraždit a v bláto strhnout čisté moje Sny a Touhy, – ocelová pěst je má!
Pral jsem svojí pádnou pěstí do pitomých lebek davu, nešetřil jsem oka – zubu – rád a chrabře jsem se rval!
Bůh mě učil milovati, svět mě učil nenávidět, a proto v mém srdci sídlí nenávist a láska též.
Neznám cesty poloviční: láska moje ohněm hoří, nenávist má mrazem pálí, – vladařem jsem citů svých!
Náruživě milovati, náruživě nenávidět bylo na všech mojích cestách neochvějným heslem mým!
Lidé povah holubičích směšnými jsou opeřenci, ty bych v klece pozavíral, dával bych jim ptačí zob.
Silným mužům, chrabrým mužům připíjel jsem na bratrství, krásným mužům, pevným mužům pěl jsem všechny Písně své.
Hanba oněm chabým snílkům, již nemají tolik síly, aby mohli oceniti moc a krásu svého Já!
Za takových dum a písní pyšně šel jsem plání světa, hrdě šel jsem k cíli svému zaťatou svou maje pěst!
A když hor jsem nedostupných po útrapách mnohých došel, zapělť já jsem svoji Píseň, svoji „Píseň vítěznou!“
Takový je smysl Písně, slavný mistře Antoníne, oné Písně, již jsem zapěl na oslavu svého Já!...
Pěkný obsah, milý obsah, odpovídá mistr slavný, námitku mám pouze jednu: látka není hudební.
Neslušno je odmlouvati proslaveným mistrům velkým, –: hudba má však není fuga, hudba má jest Život můj!
Půlnoc dávno minula již, když jsme oře zastavili, zrakům našim zjevila se Bílé Hory truchlá pláň.
Naše oči upjaly se do daleka, do minula, srdcem naším zachvěl smutek, tichý smutek, hořký žal.
A co jsme tak v zamyšlení zraky v dálku upírali, zjevila se na obzoru štíhlá, krásná postava,
postava to ženy mladé, ladně štíhlé jako bříza, hlavou svou a jasným čelem dotýkat se zdála hvězd.
Na rukou svých měla rakev, černou rakev s mrtvým synem, a tou nocí, hvězdnou nocí tiše zachvěl její pláč...
Plání tiše její nářek oblakem se nesl černým, s její rtů se zdála zníti truhlá píseň pohřební...
Srdce naše tíseň jala, ostruhy jsme dali ořům, ku Praze jsme nazpět jeli hvězdnou nocí hlubokou.
„Medianta“ za mým ořem cválala a hopkovala, rudé jiskry, žhavé jiskry lítaly jí z pod kopyt.
Jedním letem, jedním dechem dospěli jsme Pohořelce, a zde teprv ustali jsme v jízdě naší divoké.
Slyšte, mistře, zapalme si, započínám opět hovor, mám zde pěkná portorika, oblíbený doutník váš.
Není radno dávat průchod přílišnému duše smutku, kouřením snad rozptýlíme špatnou naši náladu.
Za dvě věci aby člověk denně prosil Pána Boha: za myšlénky nekradené a za dobrou náladu!
Nálada jest, mistře, poklad, jenž vyváží „Bank of England“, neboť ona zlatým klíčem k paláci je humoru.
A humor je zlatá příze, již ze slz a utrpení, z bolesti a odpuštění člověku sám utkal Bůh.
A z té příze, přál bych sobě, aby dobrý milý pánbů lidu svému v české vlasti ušil aspoň čepice!
A co takhle k mistru mluvím, o štít škrtá mistr sirkou, a když doutník zapálil si, dává mi též připálit.
A tak jedem, pyšně jedem, mistr můj si pokuřuje, pokuřuje, odplivuje, vraští, chmuří brvy své.
K zámku zahnem, mistře dobrý, pokračuji v rozhovoru, a pak sady Chotkovými pojedeme do města.
A ježto je času dosti, chci vám ještě vyprávěti, jak jsem slávu vlasti svojí šířil v dálné Anglii.
Novinkou vám nebude snad, řeknu-li vám, slavný mistře, že jsem také dirigoval na koncertech v Londýně.
Že jsem slavil velký triumf, zbytečně bych podotýkal, o tom tučné telegramy zpravovaly moji vlast.
Tlampač slávy mojí velké do všech čtyřech úhlů světa svojí troubou troubovatou troubil o mých triumfech.
Z obrovských mých honorářů, o nichž denní listy psaly, naskočila husí kůže krajanům mým na zádech.
Denní listy zpravovaly čtenáře své o mých skutcích, že vystavím chudobinec, nemocnici, blázinec,
všechny tyto instituce, že vystavím ze vstupného, jež můj tlampač umravněný na koncertech vybere...
Zprávy tyto působily: vlast se pýchou rozplavala, každá Lhota, v níž jsem řídil, pořádala ovace.
Naše mládež, chlouba vlasti, koně moje vypřáhala, a po čtyřech, jak dobytek, vozila mě po Lhotě!
Všechny čelné české Lhotky, jimž jsem stříbro z kapes vybral, velkou zlatou medailii za zásluhy daly mi!
Představení, starostové, banderia, sokolové, když jsem Lhotce „s bohem“ dával, jeli se mnou na dráhu.
Družičky a přední dámy kytice mi podávaly, vůbec celá dámská Lhota láskou ke mně vzplanula!
Urozená šlechta z Lhotky do všech dírek knoflíkových zatknula mi Lhotské řády pro umění – pro vědu!
Do nosu a uší kroužky ještě chybí mému zjevu, abych ve své velké slávě vyhlížel jak mouřenín!
To jest, mistře, líc mé slávy; ježto duše má vás kochá, chci vám také odhaliti svoji velké slávy rub...
Před čtrnácti asi lety vyjel jsem si do Anglie, (plavbu nechci popisovat) vždyť se jedná o koncert.
Duši měl jsem plnu květů, plnu květů ideálních, ale kapsy zely pouští – finanční mě rdousil mor.
A tak ve své kruté tísni pojal jsem ten nápad kloudný, dirigentem stát se slavným v dálné volné Anglii.
Ježto život naučil mě nepojímat pouze plány, proto jsem hned k provedení energicky přikročil.
Příznivé mi bylo štěstí: dobrou známost učinil jsem s dobrým, milým, hodným mužem, řemeslem byl kožešník.
Všeobecně však jest známo, že Anglie zemí jesti, v níž kult hesla: „To make money“ vyznavačů nejvíc má!
A proto můj přítel-krajan, kromě svého kožešnictví, Němců četné kolonii týdenní vydával list.
A v tom listě, slavném listě, započal jsem inserovat, (že jsem na dluh inseroval, podotýkat nemusím).
Němců obci oznámil jsem, že po Temži právě připlul do Londýna s kontinentu hudby slavný profesor.
(Že jsem se zval profesorem, to prostě jest tady modou: v Londýně jest každý holič profesorem holení!)
Dále ve svém inserátě skromné přání projevil jsem, že bych něj radš dirigoval ňáký Spolek chorální!
A tak týdně inserát můj na čelném bil v oči místě, břeskně hlásal o připlutí profesora slavného.
Profesor se zatím potil, v pusté prázdno zrak svůj noře, a na místo taktování pískal kudlu zoufale!
Když však nouze největší jest, pámbů vždy je nejblížeji, říkával můj otec milý, když mu do bot teklo již!
A tak tomu také bylo: jednoho dne dopoledne objevili se v mých dveřích elegantní páni dva.
Stěží sluchu uvěřil jsem, slastí srdce zaplesalo, když jsem zvěděl, že to výbor Společnosti chorální.
Gentlamenů dokonalých činil na mne výbor dojem, krásné čisté diamanty hořely jim na rukou.
Když jsme všechny podrobnosti i honorář projednali, podepsal jsem také smlouvu – kontrakt na šest měsíců.
Smlouva zněla: třikrát v témdni s mužským sborem večer cvičit, aby spolek pořádat moh’ koncert za dva měsíce.
Tak se stalo. Zkoušky počly. Perná práce nastala mi, neboť mnoho členů milých zápasilo s četbou not.
Nešetřil jsem píle, času: potil jsem se, namáhal se, jen aby náš prvý koncert otřás’ zpěvnou Anglií!
A ku chvále mého mužstva podotknouti také sluší, chrabře též že zápasila Společnost má chorální.
Nadšení mé mysli čacké přeneslo se v jejich srdce, a tak šťastně kráčeli jsme přes překážky ku cíli.
Jaké štěstí prožívala moje duše v oněch dobách: viděl jsem se již již řídit velký koncert v Albert Hall!
Přítomné mé dirigentství zdálo se mi počátkem být příštích, velkých slavných věcí, kariery nevšední!
Za nadějí takých zářných, za luzných snů opojení, blížila se jasná doba prvé naší produkce.
Výbor vážně ujistil mě, že se psáti o nás bude, spojení že s kritikou má anglickou i německou!
Den koncertu přiblížil se. Několik jen krátkých hodin a již řeka mého žití jiným směrem poteče!
Okamžik byl příliš slavný; přiblížil se duše Sábat, – k tomu konci koupil jsem si lakýrové střevíce.
Kalhoty mé nebyly též hodny nohou dirigenta: proto jsem si také koupil nové modní kalhoty!
A v takovém vyzbrojení drožkou jel jsem do koncertu, jenž na osmou hodinu byl v „Atheneum“ ohlášen.
Jaké však mé překvapení, když jsem spatřil síň koncertní, jež na místo obecenstva krutou zela prázdnotou!
Tvář má sbledla jako stěna; duši moji zachmuřila spousta mraků, chmurných mraků zlověstných to předtuch zlých.
Z výborů když jeden spatřil na mé tváři tuto změnu, ctí svou jal se jistiti mě, že vše dobře dopadne.
Že prý zvykem obecenstva každý koncert v „Atheneum“ návštěvou svou teprv poctít po hodině deváté.
Řeč jeho mě uklidnila, myslil jsem, že v cizím světě cizí mravy zvláštní vládnou, s nimiž jest se spřátelit.
Pochybnosti mé však vzrostly, když prostranná síň koncertní zela ještě po deváté chladnou mraznou prázdnotou!
Opět jsem si dodal mysli, k výborům jsem spěchal rychle, aby tuhle záhadu mi vysvětlili tajemnou.
Strpění jen, profesore, račte míti, dodávali, nával. bude velkolepý – po hodině desáté.
Opět tatáž ujištění: síň koncertní bude plna, – stálé máme obecenstvo – úspěch bude veliký.
Strpění jen, profesore, račte míti, dodávali, nával bude velkolepý – po hodině desáté.
Řeč jejich mě uklidnila, myslil jsem, že v cizím světě cizí vládne etiketa, s kterouž jest se spřátelit.
Opět jsem si dodal mysli a čekal jsem trpělivě, trpělivě s klidným srdcem na hodinu desátou.
Jaké však mé rozrušení, jaký neklid schvátil duši, když síň ještě prázdnem zela po hodině desáté!
Ve své tísni myslil jsem si, že nějakou hloupou frašku hodlala si ze mne ztropit Společnost má chorální
Proto jsem se ihned rozhod opustiti síň koncertní, nechtěje již déle hráti směšnou tuto úlohu.
Rozhodnutí moje náhlé spozoroval výbor čilý, a již jsem byl na odchodu když mi cestu zastoupil.
S polekanou, vážnou tváří úpěnlivě jal se prosit, abych ještě strpení měl do hodiny – dvanácté!
Čestným slovem ujistil mě, že zde bude jakby nabil obecenstvem elegantním, – o hodině dvanácté!
Jakýs tajný strach mě schvátil při slyšení této zprávy, duší představ fantastických vážně nes’ se mračný tlum!
Vzdor tomu však rozhod jsem se místo toto neopouštět, neboť kromě tajné hrůzy schvátila mě zvědavost.
Jací asi lide zvláštní, jaké asi obecenstvo, které teprv o půlnoci do koncertu zavítá?!
Duši mojí fantastické objevil se chmurný obraz, chmurný obraz fantastický objevil se duši mé:
Slyšel jsem již dvanáct bíti, všechna světla v sále shasla, a čirou tmou bělalo se na sta lebek umrlčích.
Z důlků jejich bílých lebek plála světla fialová, jediná to světla v síni, v černé síni koncertní.
Jakous tajnou mocí řízen chopil jsem se taktovky své, nervosní dal znamení jsem – dutý síní zachvěl sbor.
Co živ ještě neslyšel jsem tolik cizích harmonií, –: pusto, chladno, vlhko hrobů vanulo z těch akordů.
Hrozný příval disonancí, disonancí srdceryvných chvělo síní, černou síní, v níž jsem řídil koncert svůj.
Z pianisim do crescenda jako vichr hučelo to, jako vlny hvízdalo to oceánu burného.
Prokletí a výsměch Bohu, prokletí a výsměch lidem z nápěvů těch vyznívalo, jež zpíval sbor umrlců...
Mořem tužeb ztroskotaných, smutky srdcí oklamaných, bouřil, jásal, hřímal, úpěl tajemný zpěv kostlivců.
A té spoustě harmonií, jež páchnuly po rozkladu, gradaci a rytmů spády udávala ruka má...
A zatím co tímto sněním, sněním tímto fantastickým duše má se zanášela, moje duše nervosní,
blížilo se ku dvanácté, a síň počla plniti se množstvím pánů elegantních ve průvodu krásných žen.
Sotva zrakům svým jsem věřil, když jsem uzřel taký nával, nával také elegance, jež šuměla hedbávím.
A jak výbor předpověděl, tak se také stalo skutkem: Dvanáctá když udeřila, zapěli jsme první sbor.
Když vyznělo první číslo, otřás’ síní taký aplaus, který v pravdě podobal se vichřivému orkánu.
Gratulace se všech konců hrnuly se na mou hlavu, z číše slávy plným douškem napila se duše má!
Vítězně a slavným tempem zpívali jsme slední číslo, slední číslo na programu oddělení prvního.
Tu však mezi posluchačstvem nastal rozruch nenadálý, vzduchem jakby proletělo zvučné, hlasné plesknutí.
V mžiku všechno posluchačstvo ze sedadel povstalo svých, a k místu se hrnout počlo, kde zavznělo plesknutí.
Hlasné ono zaplesknutí políčku se podobalo, kterýž bleskem zdál se snésti na tvář dobře živenou.
Hlasy žen a hlasy mužů v neladné a divé směsi počly volat na předsedu: Schmeist die Hurre, Hans, hinaus!
(„Hans“ totiž byl předseda náš, velký, silný, statný Germán, který v slavném sboru našem slavně zpíval druhý bas.)
Rázem členstvo i s předsedou jako ovce seskákali mezi davy rozvaděné s koncertního pódia.
V okamžiku tom jsem myslil, že mně ruka zkameněla: taktovka jak přimrazena nad mou hlavou trčela.
Ztrnulý stav tento trval pouze malé okamžení, a pak skoky několika octnul jsem se ve dveřích...
Na ulici vyrazil jsem, po čerstvém jsem lapal vzduchu, měsíc tehdy jasně svítil, nebe bylo plno hvězd.
V tichu noci pochopil jsem ubohost své chudé duše, po slavných snech dirigentských v srdci nezbyl ani stín!...
Takhle, mistře, slavný mistře, v Londýně můj skončil koncert, koncert, který založit měl dirigentskou slávu mou.
Žasnete a divíte se, slavný mistře Antoníne? Z velkého to světa, mistře, historie pravdivá...
Žasnul jsem a smál se hlasně, teprv pozděj’, když jsem zvěděl, z jaké chásky skládala se Společnost má chorální.
Dámy ony elegantní polosvět byl z Piccadilly, výbor náš a členstvo naše jejich byli – milenci.
Obdivu jest pouze hodno, jakou lásku pro umění, jaký smysl pro hudbu má germánský kmen bojovný!
Mezitím co ženy shání po ulicích gentlemeny, muži jejich zasvěcují mysl svoji umění!...
Rozumí se samo sebou, slavný mistře Antoníne, že jsem Vlast svou ihned zpravil o svém velkém úspěchu.
Telegram můj Vlasti věstil, že můj koncert, slavný koncert, největší byl událostí koncertního období!
A Vlast má se radovala, že se opět Český národ před ciziny jasným zrakem proslavil tak zářivě!
A když jsem se nazpět vrátil, mnoho slavných korporací s družičkami v bílých šatech s hudbou slavně šlo mi vstříc.
Adresy a čestná členství hrnula se na mou hlavu – – Vlasti má, ach, vlasti drahá, jak jsi směšně ubohá!...
Další moji apostrofu překazil mi mistr rázem, polekaným hlasem pravě, že jsou již tři hodiny.
Máte pravdu, mistře drahý, odvětil jsem překvapeně, svrchovaný čas již máme, abychom se rozešli.
Za Kamenným mostem, mistře, nejlépe Vám bude slézti, a já Vaší „Mediantě“ postarám se o nocleh.
Brnění též bohatýrské uschovám na jistém místě, doma by vám způsobilo lehko malou šarvátku.
Za Kamenným mostem chvatně s mistrem jsme se rozloučili, a mistr můj při loučení čelo moje líbal zas.
Přání pouze jedno mistru z úst vyklouzlo při rozchodu: O čem jsme dnes hovořili, nesmí přijít do tisku!...
Hvězdy plály jako oči, jako oči krásné ženy, a měsíc své filutářské úsměvy mně posílal.
Oř mě hrdě pyšně nesl a za námi „Medianta“ klusala a hopkovala s mistra lesklým brnění.
A tak jel jsem, hrdě jel jsem, úsměv hrál mi kolem retů, myšlénkami bavil jsem se o své Vlasti miliné.
V jasné záři hvězdné noci všechny její chyby zřel jsem, a tak maní vzpomněl jsem si na Jiřího Byrona.
A s ním děl jsem jasným hvězdám: Vlasti má, ach Vlasti česká, vzdor že Tvoje chyby kárám – ze srdce Tě miluji! – – –
A zde končí druhá věta mojí Písně bohatýrské, k jejíž zpěvu ducha mého nadchnul slavný mistr můj!
Cookies on Poetry Cove