II.

Pět burných let již prchlo od té chvíle, co Ivan v širý, dálný svět se dal, – mělť v duši tehdy nejryzejší cíle – však jaký obrat se všemi se stal!...

Když poznal města život ruchuplný a s ním i přátel rozbujněných sbor, tu vášnivě se vrhnul v smrtné vlny, neb rozkoš zastínila jeho zor...

Jen pohleď naň: kde ony růže s tváře, kde onen mladistvého čela jas, kde ona jasná, čistá oka záře, kam zašel onen úsměv se rtů as?!...

Část klesla na dno pěnící se číše, část klesla v náruč ve prach kleslých žen, jichž pohled jediný, jenž rozkoš dýše, můž stačit, by byl život otráven...

Však Ivan nedbal: mysle, vše že ztratil, ubíjel srdce své a všechen cit a v znak pohrdání často pohár chvátil, a volal hlasně: „Toužím zapomnít!“...

Leč srdce ví, že všechno mění doby, že všechno mění světem jdoucí čas, že jaro mění v zeleň pusté hroby, tak jako v nitru křísí cit, jenž v nitru has. –

I s Ivanem se byla stala změna: bylť poznal lásku, onen mocný cit, jehož je schopna hvězdy jasná žena, jež nový svět zná v nitru probudit...

Za krátký čas přetvořil život celý: opustil přátel rozpoutaných kruh a trávil dny a noci osamělý, na mysli maje čarné lásky luh.

A bloudil polmi, bloudil šeří lesa, naslouchal ptačím písním, sám pak pěl; když vzešly hvězdy, zíral na nebesa, by našel hvězdu té, již v srdci měl.

A dlouhé noci prosnil v dumách čarných, v snech blažených a v blahém vzpomínaní; – snil často o lásce a krajích dálných, když z modrých hor již vyšlo slunce ranní...

Však nejšťastnějším tehdy být se cítil, když jeho ret se na rtu jejím chvěl, když její hled mu večernicí svítil, a její hlas když noční písní zněl.

Ó co tu bylo snův a šepotání, když něžně líbal onen zlatý vlas, jenž za tichého z lesů vání se vlnil jako v poli zlatý klas!

A dál, když v ono oko zadíval se, v němž modrý blankyt čarovně se skvěl, a ,Miluješ mne?‘ když pak tiše ptal se, a polibek mu těšně ,Ano‘ děl; –:

tu slíbal její ruce, čelo jasné, a její ňadro k srdci přivinuv děl jemně: štěstí že mu nepohasne pokavad ona vrcholem je jeho snův...

A vypravoval o svém srdci bědném, jak hynulo, jak jal je chladný vír, vyprávěl o svém mládí bouřlivém a ledném, v němž láska scházela a v duši mír...

I o domově svém jí bájil zvěsti, jak s truchlivou jej myslí opustil, by v bouřích žití hledal přístav – štěstí, v němž v žalostech a rmutech by se skryl.

A tu i na mysl mu hřbitov přišel, jenž pojal otce, matku milenou, na němž vždy vrbu žalně šumět slyšel, tu nad hrob matčin vrbu schýlenou...

A mnohem ještě krašších bájí více jí šeptal v blahém lásky roznětí, líbaje její nachem prodchlé líce, jak líbá jarní van květ v podletí...

Hvězd bezpočetných plálo na blankytě, přes hory spěl vždy měsíc dál a dál, a Ivan v nitru lásky neklid cítě, své družce píseň, lásky píseň lkal...