Křesťanský svět zarmoutí se, až se dočte truchlé zprávy, že se Pánu zalíbilo na Věčnost mě povolat.
Dosti jsem se nabojoval, nazápasil, nahromoval, ale nyní po vichřicích věčná radost čeká mě...
Křesťanovi nábožnému není se co smrti báti: smrt jest pouze poukázkou na sedadlo do Nebe.
Tichá smrt má způsobila odpůrcům mým hlučnou radost: jaký jásot, když smrt skosí udatného vojáka!
Tři noci a tři dny pili po mé smrti nepřátelé, do němoty opili se odpůrcové křesťanští.
Po třídenní slavné pitce hodovníci přišli k sobě: slavný pohřeb vystrojili bojovníku padlému.
Slavný pohřeb vystrojili, jaký pouze vystrojiti v Čechách padlým hrdinám svým vystrojit zná vděčný lid.
Do dvou rakví uložili ztuhlé pouzdro mojí duše: vnitřní rakev byla z dubu, svrchní byla kovová.
Zlatým klíčem uzamknuli těžké víko mojí rakve, jako vězně zavřeli mě na klíč v tmavou celu mou.
Jako vězně zavřeli mě do dvojité rakve těžké: bezstarostně chtěli spáti, abych nazpět nemoh’ již.
Těžkou drahou rakev z kovu do zlatého vozu dali, a šest koní, černých koní volně táhlo zlatý vůz.
Ulicemi, kudy průvod v němém smutku slavně kráčel, slavná obec povolila, aby za dne hořel plyn.
Jaký přepych, myslil jsem si, za dne takhle plýtvat plynem! Na Věčnost však každý křesťan člověku rád posvítí!
Na sta věnců vavřínových se stuhami hedvábnými od přátel i od nepřátel nesla mládež malebně.
Jaké kouzlo scénické to! Na dálku se vskutku zdálo, jakby háje vavřínové samy v před se sunuly.
Za vavříny ve skupinách malované nesli štítky, aby každý přečíst si moh’, jaká byla živnost má.
Jaký nápad podařený, tyhle štítky malované! Ještě v rakvi, dobří lidé, vašim štítkům jsem se smál...
Slavný mrtvý jako kupčík má své štítky malované, a na štítkách malovaných napsáno má zboží své:
Káva, cukr, svíčky, syrop, mýdlo, ocet, šafrán, česnek, sádlo, máslo, škrob a soda, borovička, čaj a punč.
A tak naše mládež zlatá na štítkách mé zboží měla: Satira a Poesie, Kritika a Muzika.
A za lesem štítků kráčel mohutný sbor zdatných pěvců; pěvci pěli táhlé písně, chmurné písně pohřební.
Avšak, Bože, odpusť hříchu, jaké svrasklé plody ducha tyhle táhlé chmurné písně – tyhle zpěvy smuteční!
Pravda, tyto svrasklé plody hluchým mrtvým určeny jsou, ale jaký mor to strašný na truchlící příbuzné!
Za zpěváky pluky spolků, zdatných spolků vlasteneckých, osmistupem, v stejnokrojích, volným krokem kráčelo.
Každý spolek vlastenecký měl svůj prapor vlastenecký, zahalený černým flórem – hustým flórem smutečným.
Černé flóry čistým vzduchem plynuly jak babí léto, na zvonicích všemi zvony duté hrany zvonily...
Hospodine nad hvězdami, jaká tichá slavná radost, je-li člověk slavným mrtvým v milém našem Království!
Jakých poct se člověk dočká po smrti své mučednické, jak po smrti milý národ uznalým a vděčným je! –
Za spolky se vážně nesl mnohohlavý sbor duchovní: samí skromní moudří lidé, úctyhodně živeni.
V buclatých svých bílých rukách žluté měli voskovice; slunce, plyn a voskovice na Věčnost mi svítily!
V patách sboru duchovnímu šest kráčelo granátníků, urostlých a silných mužů jako jedle vysokých.
A šest těchto granátníků, štíhlých jako jedle v lese, na mužných svých bedrách neslo ocelovou Lyru mou.
Který slavný vlastenec měl tenhle nápad režisérský, aby nesli granátníci ocelovou Lyru mou?! –
A za šesti granátníky jiných šest šlo granátníků, rovněž štíhlých jako jedle, jako jedle vysokých.
Lyra moje ocelová třeskným hromem byla těžká, granátníci jako hory střídati se museli.
Každým mžikem putovala Lyra moje ocelová se statečných šesti beder na statečných beder šest.
Za Lyrou a granátníky devět Mus šlo v bílých řízách; staré babky šeptaly si, že prý jsou to ženy mé!
Devět panen jako z cukru v dlouhých bílých čistých řízách; každá panna měla v ruce palmu věčně zelenou.
Jaký nápad symbolický! šeptám sobě v rakvi tmavé; za života, stará vojno, hezké Musy míval’s rád!
Za Musami v bílých řízách zlatý vůz se lehce vznášel; v zlatém voze křišťálovém pěkně jsem si hověl já.
A za vozem křišťálovým se sklopenou smutnou hlavou osiřelý, zamračený, těžce kráčel Pegas můj.
Do smuteční těžké látky oděli mé drahé zvíře, takže, chudák, připadal mi jako šosák v županu.
Srdce moje pukalo mi, když jsem viděl oře svého kráčeti jak v pantomimě za mou rakví kovovou.
Válečnému oři v patách, jak operní hrdinové, různé slavné autority okázale kráčely.
Lesklé zlaté těžké řády na červených stužkách pestrých, třpytily se na kabátech autoritám slovutným.
V průvodu též ubíral se Leschinger, muž srdcem vzácný, který vzorně knihy tiskne – vzorně na dluh čeká též.
Zamyšleně za mou rakví dobrák Edvard v slzách kráčel, neboť vždy jsem správně platil, kdykoli jsem drobné měl!
Různé slavné korporace, hudební i literární, s prapory a fangličkami za mou rakví hrdě šly.
Vlastenečtí vrstevníci ze všech sil se přičinili, aby pohřeb bojovníka měl výpravu baletní!
Pane Bože, myslil jsem si, smíchy jsem se v rakvi svíjel, Ráj a Nebe v Čechách umřít, ale Peklo v Čechách žít! –
Požár slunce uhasínal za horami zelenými, když Výpravná hra národní k hřbitovu se blížila...
Vše to mohlo slavně skončit, důstojně a vlastenecky, kdyby Pegas pověstný můj nebyl býval mrcha pes!
Před branami hřbitovními, ve svém černém dlouhém fraku, jako střela vymrštil se, počal tlouci kopyty.
Divoce a strašně zadkem kolem sebe vyhazoval, do autorit bil a mlátil kovanými kopyty.
Fangličky a praporečky, zlaté řády se stužkami mžikem v prachu jako smetí na silnici ležely...
Vlastenecké korporace rozprchly se na vše strany; umělecké korporace zatínaly zuby své...
A tak strašně skončil pohřeb bojovníka národního; mnoho bylo poraněných, a též mrtvých několik. –
Ve zmatku a rychlém spěchu těžká rakev dvojitá má v jícen hrobu hlubokého rychle byla spuštěna...
Slunce shaslo... vzešly hvězdy... V němém hrobě dříme tělo... Moje Já však hvězdnou nocí před Boží se nese Trůn – – –
Cookies on Poetry Cove