I.

Vše v kraji pučelo, vše kvetlo kol, když Ivan, v modrou dálku upřev hledy, jal k rodné vsi, již hýčkal květný dol, se mluvit pohnutě a naposledy:

„Buď s Bohem, chato rodná, milená, ty, v kteréž prvé sny jsem luzně spřádal, když matčina tvář nad mou hlavou schýlena, a její ret, když na rty mé se vkládal.

Snad nikdy již mne, chato, nespatříš, než nad vše ty mi budeš povždy milá, neb v tobě matka v čarnou bájek říš mé dětské srdce s duší zasvětila

a uvedla je v pestrý písní svět, kde později jsem nejraději dlíval, když všechen vonný, skromný luční květ sněhový rubáš mému zraku skrýval...

O hvězdách vzdálených jsem v tobě snil, na měsíc patříval, když nebem plynul, a často v dlaně své jsem zraky skryl, když v mracích zacházel a v mracích hynul...

A v nocích zlověstných, když vichr vál a bouře ropotná když nocí chvěla, z matčiných rtův jsem mír a poklid ssál, až bouře ztichla v černých lesích zcela.

Ó matko má, o matko přesladká, tys záhy po věčnosti zatoužila, tvé srdce zašlo, jako pohádka, již šuměl háj, když v kraji Vesna snila.

Co tíží tebe černá, chladná zem a nad tvým hrobem smutně vrby šumí, od chvíle té opuštěn od všech jsem a nikdo mému srdci nerozumí!

A po tobě i otec zatesknil a záhy bral se v ony kraje dálné, kde mnohé srdce našlo toužný cíl, kde spánek věčný jímá časy valné. –

Já zůstal sám, jak podvrácený peň, jsa vydán vichru, vydán bouři, blesku, den ke dni víc a více roztrpčen, vždy více maje v pustém nitru stesků...

Než konec žalům: kráčím v širý svět, bych všechny rmuty vrhnul v zapomnění, bych nevrátil se v kraj ten nikdy zpět, kde útěchy ni lásky pro mne není!“

I ztichnul – kráčel;... pak jak naposled popatřil v ona místa čarná, milá, kde jeho život vypučel a zkvet, kde duše písněmi se roztoužila; –

leč víska ztratila se v horách již: zřel pouze zeleň luk a zeleň polí... Tvář slunce klesala vždy hloub a níž, a hvězdný večer zavlád’ po vůkolí.

Šel Ivan nocí, nocí plnou hvězd, šel nocí ozářenou luny jasem, a vánek z hájů šeptal jemnou zvěst, a vánek z lesů jemně vlnil klasem...