Za hvězdné noci májové
zaslech jsem houslí tón,
tak smutně, bolně zněl jich hlas,
jak první lásky skon.
A myslí mojí obrazy
se nesly jako sny:
Tu zřel jsem mládí svého stín,
a v rakvi prchlé dny.
A tamo zřel jsem matky tvář
a slyšel její hlas,
jenž děl: „Kol skráně, synu, tvé,
ovine věnce čas.“
A v dálce zřel jsem oceán,
jenž bouří zmítán byl,
a duše má si vzpomněla
na daleký svůj cíl...
Tak za obrazem obraz spěl,
v širou se nesa dál,
a houslí tón když odumřel,
má duše zpívala: já lkal a vzpomínal...