V čarovném podletí,
v zeleném háji,
dumy jsem před’;
do korun upjav svůj hled,
uzřel jsem na sněti
holubic dvé,
jak v blahém, nadšeném roznětí
dlí sobě v přeluzném objetí,
jak sobě písně –
o lásce písně lkají...
Nad nimi koruny
ladně se chvěly,
jakoby dech
nebeských andělů všech
zavanul ve struny
čarovných lyr;
tu jsem se zamyslil hluboce,
neboť mé myšlénky divoce
k ztracené lásce –
k ztracené lásce spěly!...