Dvě duše mrtvých milenců se nese vesmírem;
je jarní noc, a měsíc ozařuje spící zem.
Dvě duše mrtvých milenců, – ret na rtu – na rtu ret,
se lehce nese nocí tou jak jabloňový květ.
Dvě krásné, čisté duše lidské, bílé jako padlý sníh,
jdou hledat blaženost a mír do krajů nadhvězdných.
Zem sobecká a mstivá poklidu jim nepřála,
a srdce jejich nenávistným smíchem proklála.
Zem bezcitná, jež všechno čisté vraždí v zápětí,
nepřála v slunných hájích jejich lásce pučeti.
A milující duše dvě mraziti počal žal,
na tvrdost citů lidských druh své družce žaloval...
Noc jarem voněla, kdy milující duše ty,
druh družce v objetí, své ukončily životy – –
Dvě duše mrtvých milenců putuje vesmírem;
je jarní noc, a měsíc ozařuje mstivou zem...