Jako řeka rozvodněná, rozpoutaná dravá řeka
rve a ničí, rve a láme zelenavé břehy svoje,
tak mně Život serval duši, letící mou duši žhavou,
jež se širým světem nese bez klidu a bez úkoje.
Bez klidu a bez úkoje širou světa plání letí
neklidná má duše žhavá, hořící má duše jasná,
přes vysoké strmé hory, přes daleká širá moře,
bouří letí moje duše ve svět Snův a v říši Krásna.
Nad sobeckou zemí černou, nad hrabivou zemí chladnou,
kde pro tvrdou skyvu chleba horké proudy krve tekou,
letí moje duše k Slunci, k Bohu-Slunci, k Bohu-Hvězdám,
a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou.
Ve svém letu duše moje o bratrství sní a dumá,
o bratrství všechněch lidí, o křesťanské lásce čisté,
a za těchto dum a snění pod sebou vždy uzřím horu:
na ní kříž, a na kříži tom zmrskané Tvé tělo, Kriste!...
Bratr bratra zřím jak rdousí, bratr bratru ve tvář plije,
a pro mrzký halíř vidím jak se meče v slunci třpytí...
A pod sebou vidím luka, vidím háje, vidím pole,
a na lukách, v hájích, polích, láskou patřím chvět se kvítí.
A tak spěji do daleka, do neznáma, v nekonečno,
nad zemí se vznáším tou, kde lidské slze proudem tekou,
letím k Slunci – k Bohu-Slunci; letím k Hvězdám – k Bohu-Hvězdám;
a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou...