Ty ženo velebná, ó ženo luzná,
když zadívám se v oka Tvého krásu,
tu teprv zřím, jak duše má jest nuzná,
jak malý stín to ve Tvém čarojasu!
V Tvém oku hvězdy nebeské se zračí,
v Tvém nitru valné vlny duní moře,
leč v nitru mém tam pouze hněv se mračí,
a v oku mém tam místo jasu – hoře.
Ty věčně kveteš, věčně bujíš v kráse,
Ty neznáš, co mní pokyn smrti stinné,
leč život můj ten rose podobá se,
jež ráno zazáří a večer zhyne.
V mé nitra hloubi denně cit se třísní,
v mém srdci místo zpěvů smutek kvílí,
leč duch Tvůj na perutích věčných písní
z vln oceánu k jasným hvězdám pílí...
Tak věčně spěješ v dálku nezbádanou
jsouc věčně plna živodatné síly,
než nám jen dumné zvony zvoní hranou,
neb život náš se denně k hrobu chýlí.
Jeť chvíle jediná jen celé naše žití,
jeť přelud veliký vše lidské snění,
však pouze jednou Tvoje krásy zříti,
to pouta smrti v rajské brány mění...