Sám, od všech opuštěn,
na skále věky dumáš,
vichrů se nehrozíš
a bouří nelekáš,
lhostejným tobě jara květ
i mrazné zimy sníh,
jenž lpí ti na větvích.
Ty klidně pohlížíš
na mračivé dno řeky,
jež pod tebou se dme
jak píseň bouřlivá,
a patříš němě v proudy vln,
když v dravý jícen vod
s tvých větví klesá plod.
A v dobách větrných,
když bouř přes tebe spěje,
tu zdá se, jako bys
své větve rozpínal
a korunu svou měnil v mrak,
jež všemu na odpor
nezdolný staví vzdor.
Tak věčně opuštěn,
jak člověk vedeš boje:
Vichrů se nelekáš
a bouří nehrozíš,
lhostejným tobě jara květ
i mrazné zimy sníh,
jenž lpí ti na větvích...