V těch nocích pustých, v nocích dlouhých,
když vichr smutné písně vál,
já vždycky se svým druhem milým
kol Tvojích oken jsem se bral...
A vichr vál a dul a vál –
v mém nitru stesk – v mém srdci žal!
A když se měsíc z těžkých mraků
jako snivé oko vynořil,
o jasné záři oka Tvého
vždy básně své a sny jsem snil, –
leč vichr vál a dul a vál –
v mém nitru stesk – v mém srdci žal.
Já zřel Tvou bytost na podušce,
Tvých ňader zřel jsem lehký zdvih,
Tvých kyprých rtů jsem viděl krásu –
kéž držel jsem Tě v loktech svých!
Leč vichr vál a dul a vál –
v mém nitru stesk – v mém srdci žal!
A když pak měsíc zašel v mraky
a obraz Tvůj též v mraky jal,
já zalkal: Sladce spi, má lásko božská!
a dále jsem se s druhem bral – –
A vichr vál a dul a vál –
v mém nitru stesk – v mém srdci žal.