Za válečných zbraní třesku
vesmírem jsem orlem letěl,
za ohnivých nebes blesků
širým světem jsem se nes.
Duše moje k Slunci spěla,
do neznámých krajin cizích,
křídla má však krvácela,
když jsem letěl k cílům svým.
Nespočetné hrubé davy
zatínaly svoje pěsti,
za šílené nízké vřavy
proklínaly Písně mé!
K oblakům smích davu nes se,
když jsem letěl světa plání,
hrubá slova hrubých lidí
chtěla zranit Písně mé.
Já však přímo letěl směle
k svému Slunci dalekému,
jasná hvězda na mém čele
protínala mračen říš...
A tak spěl jsem světa plání,
ve svět Snův a v říši Krásna,
bez slz, pláče, naříkání
vyzpíval jsem Písně své. –
Za válečných zbraní třesku
vesmírem jsem orlem letěl,
za ohnivých nebes blesků
doletuji cílů svých! – –