Ty dáváš všemu vznik a všemu smrť;
nad moře burnější, nad moře volnější,
ty neznáš břehů, neznáš pout.
Ty všemu kraluješ a všechno obsáháš,
sám nikým, ničím nejsa obsáhnut.
Hvězd trvání a sláva lidská
a ropot moře, srdce lkání,
vše pomine a všechno zajde,
leč ty, ty půjdeš dál a bez ustání...
O sílo neznámá a nezdolná,
před tebou skláním čelo svoje v nízký prach;
jsem plavec jen, tys mořem mým,
ty neseš mne a já se dávám tebou nést, –
kam spěju já, kam spěješ ty?... Kdo ví?...
ni já, ni ty: jsme oba věčnosť;
neb nic tu v pravdě neumírá
a nic se nerodí! – My byli –
my budem; život, smrť – je obé věčnost širá!
O čase valný, sílo bezměrná,
jenž pouště širé měníš v burný oceán
a oceán zas v širou poušť
a města buduješ a města boříš v prach,
val dál se, val se bouří ropotnou!
A slunce, hvězd až říše zmizí,
a v lidském nitru ztichne lkání:
ty jenom budeš, čase bezmezný,
tím pustým světem dál se valit bez ustání...