Byl máj a láska všude kvetla,
a slavík písně pěl,
a mladým listím, květy, travou
dech jarní lehce chvěl.
A z duše lidské zněly zpěvy
jak jásot mořských vln,
a celý svět byl s nebem hvězdným
jen samou láskou pln.
A se rtů lidských k bohu znělo,
by dal jim v písních žít,
a květům nedal vadnout nikdy,
by laur z nich mohli vít;
By nedal slunci nikdy zajít,
a mořím nedal hřmít,
a nechal duši lidskou v jaře
se nekonečném stkvít!
Než místo jara přišla zima,
a každý v pláč se dal,
neb vichr květy, lásku, písně
pod bílé sněhy svál!...