Rci, Tvůrce lásky, Tvůrce bolu,
co v nitru Tvém se velkém děje,
když s hvězdných výšin zíráš dolů,
kde vše se vášní chvěje,
kde každý miluje
a každý vede boje
a všechno umírá
pro touhy, cíle svoje.
O rci, co asi cítíš v době,
když zříš jak jedni žalem hynou
a prosmo ruce jejich k Tobě
se křečovitě vinou, –
a jiný opět dav,
jenž zoufale Ti hrozí
a volá děsivě:
„Zhyň bědně, my jsme bozi!“
O vyřkni jen, co cítíš, Pane,
zříš-li, jak všechno válčí pouze,
jak srdce, které na prach zdrané,
přec ještě svírá nouze,
jak každým novým dnem
boj nový zaburácí
a nepřestane hřmít
až srdce dokrvácí?!
Či ono vichrů žalné vání
a hukot vod a ropot moře
je Tvé nad vlastním dílem lkání,
je Tvé bezměrné hoře?...
Či trpíš víc než my?
a žal, jímž všechno zmírá,
je pouze žalu čásť,
jenž Tvoje nitro svírá?!...