O písni duše mé, o Písni předrahá,
nás stihla doba neblahá!
Nás stihla doba
tak hořká, plna bolu,
neb vše nám svadlo, uschnulo,
a Země nechala nás spolu,
by vykopali jsme si hrob!
Hrob máme sobě, Písni má, hrob vykopat,
v něm věčně snít a věčně lkát!
Lkát máme s lunou,
když s hvězdnou říší vzejde,
když listí svadne, opadá,
když s hrobu tráva sejde,
když sníh svůj prostře bílý šat.
O Písni jediná, my máme spolu lkát,
my z hrobů máme život ssát!
My máme z hrobů
květ mrtvý budit k žití,
a slzou rosit mrtvých sad,
a líbat svadlé kvítí,
by v něm zas život zkvet...
O Písni duše mé, ó Písni předrahá,
nás stihla doba neblahá!
Nám skytly málo
dnův zářivých a slunných světy,
neb nenašli jsme soucitu,
jen tiché hrobní květy
nám skytly rosy, daly pel...
Nuž, Písni tajemná, pojď se mnou, půjdem lkát,
pojď se mnou z hrobu rosu ssát,
pojď dáme S Bohem
všem lidem, světu, bolu,
neb vše nám svadlo, uschnulo! –
O pojď, ať klesnem spolu
ve věčně věkův němý hrob! – – –