Za měsíčné, hvězdné noci vrátil jsem se pozdě domů, síň mou bledě ozařuje bledé světlo měsíční,
a mně zdá se, jak bych slyšel na klavíru hrát svůj pochod, B-mol pochod smuteční... Klavír můj je jako rakev
ebenově černé barvy, z útrob jeho známý motiv, těžký motiv v sluch mi zní, a mně zdá se, že zřím přízrak,
u klavíru tuším přízrak hrát můj Pochod Smuteční. Těžké, duté harmonie vlhkou mají vůni hrobu,
dusí, tíží moji duši, zpitou září měsíční, a já zřím jak u klavíru Kostlivec mně tiše hraje
B-mol pochod smuteční. Do křesla se zapotácím, těžko věřit zraku svému, avšak příval harmonií
do duše mi hranou zní, Smrt svou čelist křiví k smíchu, tiše sedí, tiše hraje B-mol pochod smuteční.
Kostlivcovy suché prsty do kláves se zabořují, suchá noha o podlahu tluče takt čtyřčtvrteční,
a já slyším vlastní skladbu, slyším Smrt jak vyhrává mi B-mol pochod smuteční. Před mým zrakem moje Mládí,
první Láska, první Písně, letí rychle jako světlo, jako paprsk sluneční, a Smrt čelist k smíchu křiví,
neúprosně, mrazně hraje B-mol pochod smuteční. Mrtvé Sny mé oživují, svadlé touhy rozkvétají,
mrtvou Lásku budí z hrobu snové moji horeční, a Kostlivec disonance ve vzpomínky metá moje:
hrá můj Pochod Smuteční. Mrtvá matka probouzí se, přichází mi slíbat čelo, svatá láska v jejím srdci
jako hora k hvězdám ční, a můj život dohasíná, – – bouří v horách zní mi v duši B-mol pochod smuteční.
Marně zraků odvracuji od Kostlivce u klavíru, jenž své bílé kosti koupá v bledé záři měsíční,
a tak hynu – dokonávám – – bytost moji zavaluje B-mol pochod smuteční! – – –
Cookies on Poetry Cove