Na moři zeleném se bílé vznáší jachty,
zpěv drsný lodníků se s křikem racků mísí.
Stich’ vítr křísící, jenž vzdýmal pevné plachty,
jež nyní zemdleně a těžce s ráhen visí.
Ó, touhy bělostné víc v dálku nepoplují,
když život mysl mdlou víc k vzletům nepobádá.
A zbývá smutek jen a chmurná vůně thují,
když záhon růžový schne, opadá a zvadá.