Když, sade můj, jsi rozkvetl a vzpučel,
rci, záhadný, kde byl jsi domovem?
– Opodál světa, který kolem hlučel,
v samotách snů a nálad, v srdci tvém.
A kdo byl přítelem tvým, opuštěný sade?
– Ta, která koruny mé obsypala kvítím,
tvé nitro, mocná, vyplnila mladé,
objala tělo vysílené žitím.
(V proud fantasie své slít musím všecku vervu,
bych, přírodo, tvůj zjev na světlo věrně vynes’,
ve vzruchu extase naslouchat hudbě nervů,
já, vroucí milenec, já, básník jemných fines.)
A jaké květiny na záhonech tvých vzkvetly?
– Nachové květy, plné rudých poupat,
na které motýli se Přesycení slétli,
by mohli na stvolech se zatížených houpat.