Jas slunce řeku pruhem zlata zalil,
a vánek vlnami, hle, pohrává!
A mizí závoj mhy, jenž kraj kol halil:
Tam rolník kyprou půdu zorává.
A zpívá: „Byl jsem u své milé včera.
To byl, ach, podvečer tam na statku!
A když jsme loučili se za nočního šera,
mně dala kytku za klobouk co památku!“
Já naslouchám a nálada mne tklivá
a zvláštní jímá stav mdlý, teskný, opilý.
Jdou duší vzpomínky a z nich se smutně dívá
mé mládí ztracené a dívčí profily.