S procesím poutník zarmoucený táhl
(proč, o tom nehloubal a neměl pro to důvod).
Pak hlouček muzikantů vpředu v struny sáhl
a již se houpavě a těžce hýbal průvod.
To byly mnohé, mnohé milliony
(šly cestou obvyklou a vyšlapanou),
tmy nezapudily jich malé lampiony.
(Pár mladých jinochův a děv se vedlo stranou.)
V popředí korouhve a křížek nesly děti
(neb jiný neměl v sobě ctnosti trošek),
a pak, co v kostelích se s uctivostí světí:
několik nemotorně ustrojených sošek.
A dále družiček šatečky bílé svítí
(ó, je v tom nálada, jak příjemně když sněží),
v košíčkách zdobených vonící drží kvítí,
(jež budou za chvíli pod nohy házet kněží).
A skvostné ornáty a drahá roucha zlatá,
od paní zbožných pracně vyšívaná
na tělo kněží slavnostně a velebně jsou vzata.
Dým stoupá kadidla jak bílé mlhy z rána.
Zněl soprán žen, hlas mužů duněl basem,
zněl dítek hlásek dosud neutvářen,
pěl měkký alt; a zmírajícím hlasem
zpěv vpadl chraptivý kmetův a suchých stařen.
U každé kapličky na chvíli zastavili,
se modlili a zbožně křižovali
(a na konec tím přesyceni byli
a děti vřískaly a staří naříkali).
Já (poutník) opustil jsem procesí (život lidský),
jich suchá pravidla a otřepaná gesta.
V neznámo jinudy dal jsem se jako vždycky
a pro slzy se zatměla mně cesta...