Mdlou září slunce zlatí vrchol lesa.
Teď neslavně, hle, padá za bory!
S šedivou mlhou smutek na kraj klesá.
Z vikýřů vlají černé fábory.
Jdou domů lidé zmrzačení prací.
(K jich kletbám zoufalým psi žalostivě vyjí.)
Je straší noc a den jim Marnost vrací.
Nevěří v nic a nevědí, proč žijí.
V jich řadách kráčím, básník zádumčivý,
má noc je jejich noc a jejich den mým dnem.
Psi k naší cestě vyjí chorál tklivý.
Kdes, nepoznáni, náhle zapadnem’.