Jsem plný vroucí touhy nezkojené,
jež sytou bolestí ochablé nervy svírá,
mne v zoufalství do nebezpečí žene,
však nikdy nechladne a nikdy neumírá.
Někdy jak v zárodku veliký požár doutná
(však nepřichází žhář, jenž k plápolu jej vznítí)
a jindy tiše štká, jak za večera loutna,
když vzduch plá polibky a luna něhou svítí.
Život jí nezkojí (nad život mocnější je)
a ani ve svém snu jí nevyplním ničím,
v podobě zoufalství v mém obličeji žije
a pro ni jednou snad svůj mladý život zničím.
A sytou bolestí ochablé nervy svírá,
mne žene v nebezpečí zoufalého,
však nikdy nechladne a nikdy neumírá
a nikdy nevzdálí se na krok z nitra mého.