Plameny smyslné zvu k hodům pod svůj krov,
ať planou živelným a prudkým rozpětím!
Na žití otázky posměšně odvětím
v ovzduší sladkém blízkých katastrof.
Svých vášní lačností se inspirovat dám,
splynutím s chtivostí běh času urychlím,
na cestu Smrti karakterům zlým
do dravých žití vln svůj malý pustím prám.
V požáru roztavím ledovou chmuru dne,
květ smutku chorobný úpalem vyrudne,
v něm krátce zmocněné své touhy vyjasním!
Ze samot na poušti jdu k tvému pobřeží,
Rozkoši života, ať léčí, osvěží!
Stesk srdce vyprchá – vždyť ty jsi byla s ním!