Mně osud v cestě stál a zlou vždy stihal ranou,
mé něžné smýšlení se pro svět nehodilo:
Sám, od všech opuštěn, jsem ubíral se stranou,
na citu violách hrál delikátní dílo.
Čas letěl, rozhořčil i srdce plné vznětů
a sílu v bolesti v ochablost změnil spleenu:
Dal duši oddanou a vroucí nazpět světu;
(nu, brzo uložím se k spánku v černou hlínu!)
Své touhy subtilné, by více netěšily,
svou křehkou stavbu žití k nohám házím davu,
co zatím mého žití strom se chýlí
a v žalu zoufalém nemám kde sklonit hlavu.