Ohromné hory pohled v dálku úží
na zemi všední v malicherné pýše,
však vznášejí jej do závratné výše
ku polím sněhovým a květům alpských růží.
Nad celý svět! Kde volněji se dýše!
Kde světem znavený se poutník vzpruží,
kde zase s přírodou se svatou sdruží
řka: „Život krásný jest! A krásná lidstva říše!“
A duch můj vzrušený, jenž vždycky výš se vznášel,
teď jako bujný oř, zbavený otěží,
se vznesl nad skály porostlé protěží,
ve výších závratných klid žití teprv našel.
Z té výše, jíž lze stěží dosíci,
se díval na svět pod ním ležící.