Co se to se mnou děje? (Není to má vina!)
Mně nesnesitelna je chvíle některá,
když zřím, že ve mne vtělila se hrdost Oněgina
a vášeň zároveň i snivost Werthera.
Když duši svoji zřím, jak nad vše smělým letem
se vznáší clonou snů a bez překážek času,
však na zem’ zároveň se vrhá před dítětem,
jež jádrem života má pouze svoji krásu.
Když cítím marnost jen a záchvat přesycení,
pouť dlouhou ku hrobu a nudné okolí,
však stejně přírody sen, život, klid a vření,
slast žít, slast milovat a konat cokoli.
Když chci se vysmívat a zasazovat rány,
odkrývat slabosti a popuzovat k smutku,
a při tom z lítosti mám oči uplakány
a v chabém zoufalství jsem schopen chabých skutků.
A v této náladě tak silné, milé dítě,
když slyším trhaně své divné srdce bíti,
jsem schopen Vronského kdys skolit okamžitě,
však jako Werther též svůj život ukončiti.