Zvony.

Vím vám dum doby: Dumou mou duní nad Prahou zvony, a kvílí – kvílí – kvílí – Ví-li, co kvílí? – kdy v hloubi touha zdlouha napotom chvílí v nich údery bolu lká na hony stony...

DÓm, – rudý kol západ, – hrad, – mlhy clony,... přes jezy ječí Vltava, v temnou dálku pílí, a onde ostrovů dolů sklony se do vody chýlí, kam dům, dům se zrcadlí bílý.

Od Sionu shodou tonů tonu v rekviem hran... Jich pádný hlahol neumlká, lká a lká v chladný vzduch a stíny honí od zvonic jak havranů hejno, hejno vran. Pak klekání vlání ustává pěti, –

snad budí je ráno sám Pán Bůh... Noc orlice černá, od západu letí tmou – tmou – tmou – –