Ven z nosítek svých záclon vznesla hrdou hlavu,
kde před chrámovou branou kolem Krista kupí
se nemocných a žáků rozvlněné tlupy.
Vzhléd' soucitný zrak jeho zpytavě k ní z davu.
Dnem nocí rozrušená myslí na postavu,
jíž bídní žehnají a mocní hanou tupí.
Chtěl cos jí říci?... Ví, čím srdce tajně úpí?...
V snách přišel k ní,... dlaň na skráň vložil ku pozdravu.
„Ty nejsi šťastna, dcero, ač tě šťastnou zovou,
že v přepychu se sluníš, sluhy máš a lázně,
a sama tajíš, každí den že bídou novou.
Tlíš na hnojišti v hnusu manželského lože,
a zoufale se hrozíc srdce pusté prázně,
již pozdě... z jitra zalkáš: „Spas mě, cizí Bože!“