Jak v hříchu dopadli, tak v chrám ji vedli:
hruď rozhalena, rozpoutány vlasy.
Strach zděšením jí sžíhá zvlhlé řasy,
a tváře mrtvolně jí hrůzou smrti zbledly.
Pešť zákonníci s kameny již zvedli,
jí zlořečí mstou zjitřenými hlasy.
Psal Kristus mlčky cos jim na úžasy, –
však na ni jeho čisté zraky nepohledly.
Stud nechtěl zřít a hnus a oklamání,
jímž po polibcích ústa hořknou žlučí,
chvil příštích děs – a bázeň umírání?
Psal do prachu... A hrůza hříšné ženy
i v ložích rozkoše tím tížně mučí,
co pro ně psal – v jich srdcích Zavržený.